Rusům vůdce ukrajinských nacionalistů z první poloviny minulého století jistě jako hrdina nepřipadá. Ani Polákům. Pobouřily se i slovenské protinacistické organizace. O Židech nemluvě.
Nicméně pro nekomunisticky a nesovětsky uvažující Ukrajince je Stěpan Bandera symbolem národního uvědomění a boje za svobodu.
Ukrajina to měla vždycky složité; po dlouhou dobu sevřena mezi Polsko, Rusko a osmanskou říši. Střídavě se všemi bojovala a byla jimi okupována.
Syn řeckokatolického kněze Bandera byl od svých dvaceti let v Organizaci ukrajinských nacionalistů. Podílel se na atentátu na polského ministra vnitra Bronislava Pierackého.
Z doživotního vězení ho propustili v roce 1939 Němci. Po jejich útoku na Sovětský svaz vyhlásili "banderovci" samostatný ukrajinský stát.
Není divu, že značná část Ukrajinců wehrmacht vítala jako osvoboditele ze stalinského utrpení. Vždyť během stalinsky řízeného hladomoru-genocidy v letech 1932 až 1933 zahynulo na Ukrajině kolem tří milionů lidí.
Ale ani němečtí "osvoboditelé" neměli pro ukrajinskou touhu po svobodě pochopení. Nutili Ukrajince k odvolání prohlášení o nezávislosti. Hitler je vnímal jako "podlidi".
Bandera odmítl a skončil v Sachsenhausenu, odkud ho pustili až v únoru 1945. Po propuštění z německého koncentráku řídil ze zahraničí Ukrajinskou povstaleckou armádu, bojující za samostatnost jeho země proti všem. (Něco jako ukrajinský moderní Jan Žižka.) V roce 1959 zavraždil Stěpana Banderu v jeho mnichovském exilu kyanidem agent KGB Bohdan Stašinskij.
Říkává se, že dějiny píší vítězové. V tom případě Stěpan Bandera neměl šanci. Ať by byl vítězem Hitler nebo Stalin, Bandera stál v každém případě na špatné straně. Nyní opět dělí Ukrajinu, vyvolává nechuť v Polsku, v Rusku, mezi Židy, na Slovensku a ostatně i u nás.
Jistě, příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, prchající před kdekým, zahnaní do kouta, podobni příslovečným krysám, si příliš servítků nebrali ani při svém partyzánském přechodu Československa. Nicméně nezapomeňme, že i vojáci Rudé armády, kteří přišli na naše území jako osvoboditelé, vítáni zde legendárními šeříky, také loupili a znásilňovali.
Válka je hnus, a kdo jí prošel, chová se podle hnusných měřítek. Právě tak vytýkat banderovcům účelové spojení s Němci by nebylo zcela spravedlivé. Co měli tváří v tvář brutálnímu Sovětskému svazu dělat? Dovedeno do absurdna: stejně účelově se proti Hitlerovi spojily demokratické mocnosti s tvorem podobně odpudivým jako vůdce, se Stalinem.
Jde-li o život, a ne pouze o život jeden, nýbrž živobytí celého lidského společenství, bývají taková spojenectví s ďáblem častá.
Podstatná část Ukrajinců považuje Stěpana Banderu za národního hrdinu. Byť si pořád všichni hrajeme na schopné jakéhosi nadnárodního, všelidského cítění, národní hledisko přežívá. Pro nás (a tím více třeba pro Poláky) může být Bandera nacionalistou až šovinistou, pro Ukrajince bude vlastencem. Se všemi jemnými odlišnostmi těchto slov.
Ostatně porovnejme kupříkladu pohled na Přemysla Otakara II. u nás a v Rakousku. O pověsti výše řečeného Jana Žižky mimo země Koruny české nemluvě. Co je úctyhodné v očích jednoho, stává se hnusným v očích druhého. Zejména v dědictví Evropy, kontinentu tolik zachváceného národními vzepjetími a zločiny.
Tady je s národními hrdiny potíž. Tam hrdina, tu padouch… Rozhodně však Ukrajinci mají na svého Stěpana Banderu plné právo.
