V únoru tohoto roku se totiž česká vláda rozhodla řešit narůstající počet cizinců, kteří skončili na dlažbě tím, že jim nabídla letenku, a 500 eur (později už jen 250 eur). Nyní vládní pomoc končí, nabídky dobrovolně odjet z Česka využilo podle české odnože mezinárodní organizace pro migraci IOM 1 334 Mongolů.
Nedat jim letenku by vyšlo dráž
"Za každým z těch lidí ve statistice je nešťastný příběh těch, kteří mnohdy nepochopili systém, v němž každý zodpovídá za sebe. Mnozí neuměli česky. Na druhou stranu o práci přišli, i když sami neselhali," říká ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman.
Jedním dechem však upozorňuje, že kdyby česká vláda cizincům v nouzi ruku nepodala, vyšlo by ji to nakonec ještě mnohem dráž.
"Pokud by se ti lidé, třeba i ne vlastní vinou, dostali do ilegality a my je pak vyhošťovali represivně, stálo by nás to dvojnásobek. A také - ti lidé tu odvedli svou práci, přesto jsou bez výdělku. Nemají ani na letenku," říká Haišman.
Proč platíme za Mongoly
Stát tedy platí za neochotu Čechů tvrdě pracovat za málo peněz. A za horlivost zprostředkovatelských agentur, které v čilé spolupráci s českými úřady vydávaly víza jak na běžícím pásu. Musel to být dobrý byznys. Mongolové podle svých výpovědí za zprostředkování dokladů potřebných k vycestování platili běžně agenturám minimálně 700 eur (nebo i 1 400 dolarů podle toho, na koho narazili).
Přestože na tuto sumu se pro jednoho člena rodiny skládalo celé příbuzenstvo, byl o česká pracovní víza nebývalý zájem. Vždyť zatímco v roce 2001 o víza na českém zastupitelském úřadu v Ulánbátaru (podle informací ministerstva zahraničí) žádalo 986 lidí, v roce 2006 už do Česka chtělo vycestovat na 3 567 Mongolů a vloni dokonce 6 216. Přičemž dlouhodobé vízum v Česku jen za rok 2008 získalo podle cizinecké policie 2 723 Mongolů. Mnozí vycestovali na ta krátkodobá.
Mongolská metropole Ulánbátar.
Český velvyslanec v Ulánbátaru Václav Jílek se však o číslech vůbec bavit nechce. Je rozladěn. Nejprve zdůrazňuje, že opravdu "není o čem psát". Jak si však vysvětlit fakt, že skoro každý, koho se člověk v Ulánbátaru zeptá na českou ambasádu, konspirativně vypíná mobil, rozhlíží se a ztišuje hlas? A proč všichni odmítají rozhovor v hotelu - obávají se snad odposlechů? Paranoia, která v Ulánbátaru vládne, působí dojmem, že se člověk ocitl ve východním bloku roku 1980.
Jílek vypráví, jak si Mongolové stavějí vzdušné zámky a cestují, aniž jsou připraveni na nástrahy práce v zahraničí. Nyní už je to prý jiné než za totality, kdy v Československu pod ochrannou rukou státu vystudovalo 20 tisíc Mongolů. Líčí, jak na velvyslanectví "probíhaly pohovory s žadateli o dlouhodobá víza. Konzulární pracovnice se jich ptaly, zda mají pracovní smlouvu. Když jsme po nich chtěli, ať si to dozařídí, tak se raději svěřili do rukou zprostředkovatelů," říká.
Přitom lidé, kteří v době největších front před ulánbátarskou ambasádou o víza žádali, řekli MF DNES pod zárukou anonymity, že dovnitř ve skutečnosti ani nevkročili. Přesto papíry nakonec bez problémů, a to za tučnou sumu, získali.
Mongolská metropole Ulánbátar.
Situace se po příchodu ekonomické krize vyhrotila tak, že velvyslanectví v Ulánbátaru dočasně přerušilo přijímání žádostí. Na jeho internetových stránkách stálo, že "z technických důvodů". Jak později uvedl konzul David Hrdoušek, pravým důvodem bylo "zajištění bezpečnosti v Česku poté, co nastalo propouštění zahraničních pracovníků kvůli hospodářské krizi".
Jednou z propuštěných Mongolek byla i učitelka matematiky a počítačů Jadamjav Altanzulová. Svobodná matka, která v Česku pracovala rok a půl, nejprve jako šička ve Znojmě, později, když už to tam nemohla snést, jako dělnice v pardubickém Foxconnu.
Léky pro syna
"Můj osmiletý syn trpí mozkovou chorobou. Ale vMongolsku jsem si jako učitelka nemohla vydělat ani na léky," vysvětluje žena, proč se rozhodla nechat syna u rodičů a vydala se do Česka. Jako jedna z mála navrátilců, se kterými MF DNES v Ulánbátaru mluvila, sehnala práci.
Paní Altanzulová si chtěla vydělat na léky pro nemocného synka. Přes rok však tvrdě pracovala, aby vůbec spaltila dluhy. Do Mongolska se vrátila díky české vládní pomoci.
I jí cesta do Evropy vyšla draze. Zadlužila se, aby měla na letenku, i ona zaplatila agentuře stovky eur. V Česku pak utrácela jen za jídlo, aby vůbec dluhy splatila. Na to, že by se její syn dočkal potřebné operace, může zapomenout.
Stovky cizinců, kteří už se zamotali do sítě mafiánských agentur, v Česku dál zůstávají. Jejich chlebodárci (doslova) je totiž domů pustit nechtějí. Dostat je příště přes půl světa by nemuselo být tak lehké. Krize pomine, pak bude třeba hledat nové "otroky".
