Našla díru na trhu. Má být totiž jiná, originální! Všechny strany dávají, ona bude brát. To je její marketingový, snad i programový tah.
A jak vypadá ta krvavá nabídka? Na důchody si budeme víc spořit, u lékaře víc platit, na daních víc odevzdávat a od státu míň dostávat. Topíci chtějí snižovat i deficit rozpočtu o procento ročně. Budeme si tak muset – my, stát nebo oba – odepřít nějakých 40 miliard rok co rok, jednu celou pětiletku.
Kolik z nás je ochotno mít se hůř, aby někdy příště bylo líp?
Než začneme volat „Přece my, dřímají v nás sedlácké geny, nechceme náš grunt přivést utrácením zugrunt“, podívejme se nejdřív, o co bychom přišli.
Ano, my, protože téměř každý z nás cosi od státu má.
Logicky, vždyť strany jsou chytří rybáři, a ti téměř každého z nás už ulovili jako kapra na státní háček s návnadou. Někdo má v hubě zaseklý háček v podobě stavebního spoření, jiný v podpoře hypotéky, třetí dostává zvýhodněné stravenky, čtvrtý vyrábí daňově omilostněné víno, pátý provozuje podporovanou solární elektrárničku, šestý pěstuje řepku, sedmý má odpočty na penzijní spoření, osmý dávku na bydlení...
Necháme si to jednou přiznané dobro zase odebrat? I ten kapr se snaží háček z huby vytrhnout. Ne tak my lidé. My máme na své háčky právo, jednou zaseklý háček si vytrhnout nedáme!
Strany nás dobře znají, samy jsou složeny z lidí. Proto loví dál, slibují dál, rozdávají dál: co kdyby ještě někde plaval nějaký kapřík, co si háček nedal zaseknout, co se do sítě nenechal ulovit?!
Rybáři se pak holedbají, jak pro kapry v sítích dobro konají. Podle průzkumů mezi námi kapry si i hodinky řídí. Ale co až se kapři odmlčí? Hodinky se politikům zastaví? Podle čeho budou řídit svět?
Proto je tak osvěžující, objeví-li se rybář, co kapry hodlá házet zpět do studené vody, plav si trochu sám. Odměnou mají být zdravé státní finance, nezadlužená budoucnost.
Státy, co se ocitly blízko stavu zugrunt, už známe, jak ta svízel postihla lotyšské či maďarské „kapry“, víme. Platy, důchody, dávky, všechno padlo strmě dolů. Není o co stát. Alespoň já, kapr, o to nestojím.
S dluhy se totiž v dějinách vypořádávaly vlády různě, málokdy však pěkně. Ve středověku panovník, i náš Otec vlasti, třeba věřitelům vypsal bianko šek na majetek z příštího pogromu na židovské ghetto. Židé mu patřili, jejich uloupený majetek umořil panovnické dluhy. Žádný div, že nějaký příští pogrom vždycky přišel.
Jistě, dnes jsou státy pokrokovější a panovníci korektnější. Ale opravdu se dá na to spolehnout? Nebuďme si tak jisti, že privátní majetek nás kaprů je před zadluženým státem provždy v bezpečí. Návnady jsou drahé. Bezpečnější je mít stát bez dluhů a rybáře dál od těla.
