První podezření získala BIS v březnu 1999, kdy kamery sledující okolí střežené budovy v centru Prahy zachytily podezřelého muže v čepici, který v přestrojení za turistu nenápadně natáčel samotnou budovu i ostrahu a vcházející lidí. Po několika dnech služba zjistila, že muž je ve skutečnosti pracovníkem irácké tajné služby DGI, zaměstnaný na velvyslanectví v Praze.
Další klíčové informace získala BIS v roce 2000 na tajné schůzce s agentem pracujícím na iráckém velvyslanectví. Jeho zpráva zněla jasně: "Saddám Husajn dal své tajné službě pokyn násilně narušit irácké vysílání Svobodné Evropy a pro akci nařídil uvolnit velké finanční prostředky."
Česká kontrarozvědka se společně s ministerstvem zahraničí nejdřív rozhodla k diplomatickému kroku a vyhostila ze země šéfa irácké rezidentury. Vyslala tím do Iráku jasný signál: "O vašich lidech víme a hlídáme si je."
Situace se ale vyostřila po 11. září 2001 a během krátké doby vyrostlo kolem Svobodné Evropy betonové opevnění.
"Volala mi Jana"
V květnu 2002 dostává důstojník BIS na první pohled nenápadný e-mail. "Volala mi Jana, moc ji to mrzí, chtěla by ti to vysvětlit. Zítra dopoledne končí v pět, bude ráda, když na ni počkáš. Zdraví Adam." Ve skutečnosti je to žádost o schůzku vyslaná českým špionem na iráckém velvyslanectví.
Čas: pět hodin. Místo: bar v centru Prahy už dříve označený jako A ze jména Adam. Tady se tajná služba dozví, že plán už má konkrétní podobu. DGI si chce pronajmout nebo koupit byt ve Washingtonově ulici s okny na budovu radia a odtud spáchat atentát.
V březnu 2003 ale začíná útok na Bagdád a irácká špionáž je ve zmatku. Krátce na to česká diplomacie vypoví ze země hned čtyři pracovníky DGI. Po pádu Husajnova režimu iráčtí diplomaté z Prahy odjíždějí a mezi těmi, co zůstali, nastávají ostré spory.
Do této atmosféry získává BIS klíčovou informaci. V konspiračním bytě se důstojník tajné služby dozvídá, že ve sklepě, skladu nebo garáži irácké ambasády jsou schované zbraně a mezi nimi i raketa, která měla být použita proti Svobodné Evropě. Tajně ji sem přivezl v diplomatickém autě už dříve vypovězený irácký špion.
BIS se obává "horkých hlav" na velvyslanectví, které by se mohly chtít pomstít za útok na Irák. Rozjíždí se proto velká akce, na které spolupracuje i policie. Do velvyslanectví se sice nelze oficiálně dostat, ale stát využívá situace a Iráčany jednoduše vyzve, aby zbraně odevzdali dobrovolně.
A tak 29 dubna 2003 vjely do budovy velvyslanectví v ulici Na Zátorce neoznačené policejní vozy. Vše se událo v tichosti, bez sirén a uniforem. V jedné místnosti už bylo vše připraveno. Jedenáct pistolí, čtyři samopaly Kalašnikov, dva samopaly Heckler-Koch s tlumiči, tisíce nábojů. A samozřejmě to nejdůležitější, protitanková střela RPG 7.
Měla se BIS pochlubit ?
BIS po zveřejnění informací sklízí na jedné straně uznání za své schopnosti, na druhou stranu si ale i vysloužila kritiku. Podle člena sněmovní komise pro kontrolu služby Jana Klase by se takové informace na veřejnost dostávat neměly.
Také předseda sněmovní komise pro kontrolu BIS Jeroným Tejc se domnívá, že podobné zprávy by měla služba zveřejňovat až po desítkách let.
Podle Klase jde o záležitost z roku 1999, kdy shodou okolností kontrolní komisi předsedal. Jak ale uvedl, poslanci o hrozbě útoku na rozhlasovou stanici informováni nebyli. Přestože jde o deset let starou informaci, ani nyní by ji kontrarozvědka neměla zveřejňovat, sdělil.
