Podle historika Jana Kalouse z Ústavu pro studium totalitních režimů počítal Lorenc po 17. listopadu s dvěma alternativami. Tvrdý zásah, nebo přizpůsobení se nové situaci a příprava na novou dobu.
Generál dokonce pro některé příslušníky Státní bezpečnosti, kteří měli nejvíce důvodů obávat se o své bezpečí, vyčlenil dva domy patřící ministerstvu vnitra, kam se měli i s rodinami schovat.
Lorenc si velmi dobře uvědomoval náladu ve veřejnosti. Stejně jako další lidé na vrcholu moci se totiž nacházel v paradoxní pozici. Na jedné straně měl za úkol kontrolovat, zda lidé mají pouze ty "správné" informace, ale zároveň měl k dispozici naprosto exkluzivní zprávy o tom, co se ve společnosti děje.
Tyto z dnešního pohledu sociologické průzkumy jim podle Kalouse dovolovaly pasovat se do rolí jakýchsi reformátorů.
"Věděl jsem, že ke zlomu dojde, když ne 17. listopadu tak 10. ledna a nejpozději při Palachově týdnu 1990. Byl jsem zbaven iluzí, že by se v KSČ našla síla, která by něco změnila. Třásl jsem se, aby se to už stalo," řekl například Lorenc před komisí pro vyšetřování 17. listopadu.
Jenže když se "to" skutečně stalo, byla StB a hlavně KSČ nepřipravená. Policie tak marně čekala na konečné rozhodnutí strany, jak postupovat.
O vypjaté situaci svědčí i infarkt, který na konci listopadu postihl ministra vnitra Františka Kincla a až "bizarní" okolnosti, které mu předcházely.
Kincl byl pozván k novému generálnímu tajemníkovi KSČ Karlu Urbánkovi. Ještě než vyrazil, zavolal si Lorence a svěřil se mu, že je zřejmě odposloucháván. Štěnice měla být schována v jeho pracovně v bystě Klementa Gottwalda. Když sošku rozbili, žádné odposlouchávací zařízení nenašli. Během debaty s Urbánkem pak Kincl zkolaboval.
