Klidně by se mohlo i napsat: Unie ukázala svou životaschopnost a sílu. Zvítězila totiž i šestadvacítka. Sice zapanáčkovala, když krotitel s knírkem máchl bičem, ale za malé ztrapnění získá mnohem víc. Český prezident totiž ztratil morální právo Lisabonskou smlouvu nepodepsat.
Přesto zůstávají otázky:
Co řekne Ústavní soud příští úterý?
Když Ústavní soud Lisabon posvětí, podepíše Klaus bez průtahů?
Ztrácíme, či získáváme tím, že pro nás nebude platit Charta práv Unie?
Je poškozena, nebo se naopak vylepšila pozice Česka na evropské scéně?
Pokusme se odpovědět.
1) Ústavní soud. Předjímat soudní rozhodnutí se nesluší. A někdy je to horší než předpovídat počasí. V tomto případě můžeme udělat výjimku. Senátoři sice oproti předchozí stížnosti snesli další argumenty, ale můžeme se domnívat, že soudci při prvním posuzování Lisabonu probírali jen jednotlivosti? Že neporovnali celek dokumentu s duchem ústavy?
Poslední dobou se zdejší politika honosí kotrmelci, salty mortale a piruetami, nad nimiž se tají dech a třese bránice. Že by ale Ústavní soud o jednom a témž spisku řekl v létě, že je v souladu s ústavou, a na podzim, že není, se jeví jako příliš velká šílenost i ve středoevropských poměrech.
2) Václav Klaus bojuje proti smlouvě až do těch hrdel a statků. V hloubi duše i srdce se domnívá, že je špatná a poškodí republiku. Aby zastavil toto domnělé absolutní zlo, používá všech prostředků. Teď "porazil Evropu". Jenže sám ví, že je to sice blyštivé, ale hlavně propagandistické vítězství. Malá náplast na to, že Lisabon bude platit. Nemá Klaus v rukávu ještě další eso?
Na druhou stranu je prezident velmistr politického šachu a ví, že žádný další korektní tah nemá. Kdyby teď obstruoval dál, nejenže postaví zemi do pozice ne už nevypočitatelného, ale přímo věrolomného partnera. Nejspíš se proti němu semkne téměř celá domácí politická scéna a drtivá většina veřejnosti.
Jeho vliv bude omezen a není vyloučeno, že politici dokonce změní ústavu tak, aby omezili i jeho práva. Aby zdůvodnil další váhání, musel by mít připraven ne geniální, ale supergeniální tah.
3) Charta práv je ponejvíce listina vznešeně deklarující věci, které jsou nekonečnými cíli. Je na pováženou, když umožňuje ideály soudně vymáhat. Lze skoro říci, že za chvíli budeme moci u soudu žalovat stát za to, že nejsme dost šťastni nebo že nás opustil milenec(ka). Ochrana zaměstnanců před propuštěním je podle všeho upřílišněná. Z tohoto hlediska spíše získáme.
Na druhou stranu ztrácejí občané možnost obracet se přednostně na evropské soudní instituce. Vzhledem ke kvalitě našich soudů je to škoda.
Benešovy dekrety zmiňme až na konci: Charta práv s nimi nemá nic společného. Absolutně nezakládá možnost pro zpětné působení práva. Už dnes se mohou vyhnaní či odsunutí evropští občané domáhat případného odškodnění u soudů všech stupňů včetně evropských. Šance, že uspějí, se limitně blíží nule. Neexistuje právní základ ani vůle ke změně poválečného pořádku.
4) Pokud Ústavní soud řekne ano a prezident Lisabon podepíše, prestiž republiky v Evropě neklesne. Od nesmyslného svržení vlády uprostřed předsednictví se čeští politici chovají výstředně. Jenže která země nemá výstřední politiky? Tu kradou náhrady, tu létají za chlapečky do Thajska, tu chtějí rozehnat Ústavní soud, když mají jít za mříže... Máme právo na svého Klause.
Avšak pokud bude dál klást překážky demokraticky dojednané smlouvě 27 států (Česko krom jediného muže počítejme též), začne se Unie chovat nepřátelsky. Vzhledem k tomu, že životním zájmem země je být součástí Západu, budou následky těžké.
