Fischerova vláda včera jednomu "salonnímu vyděrači" ustoupila. S tím, že se zaváže, že už nikdy vydírat nebude. To může být naivní.
Václav Klaus skutečně vydírá Evropskou unii a skutečně si vzal za rukojmí drtivou většinu dospělých občanů země. Tedy ty, kteří chtějí žít na Západě, a ne pod Putinem. Ty, kteří věří v normální prosperitu a slušnost, a ne v zapadlé vlastenectví.
Klaus to neudělal ani pro peníze, ba ani pro to, aby zvětšil svou již tak hvězdnou slávu. Udělal to proto, že věří v to, že Brusel je absolutní zlo. Podobně Muhammad Atta věřil v amerického satana a Bader a Meinhoffová věřili v zločinnou podstatu kapitalismu.
Václav Klaus je slušný člověk a žádný násilník. Samopal, natož knipl by nevzal do ruky. Jen do krajnosti a účelově využívá svého postavení a svých pravomocí. V tom existuje určité, byť naprosto obrazné srovnání se skutečnými teroristy: aby dosáhl svého cíle, udělá všechno. A je mu úplně jedno, co si o tom myslí "tupé stádo", které chce jen klidně žít.
Může být nějaká záruka, že v zájmu svého velkého cíle nepoužije úspěšnou taktiku znovu?
Jenže mohl dělat Fischer něco jiného než ustoupit? I když autor tohoto textu s Klausem hluboce nesouhlasí, musí smeknout před jeho taktickým mistrovstvím. Prezident vytáhl z kapsáře sudetoněmeckého strašáka v pravou chvíli. Veřejnost nedůvěřuje Bruselu a mytický strach, že přijdeme o sudetské chaloupky, je i po dvaceti letech svobody a pokojného soužití se SRN velký.
Prezident navíc dokázal (za pomoci nadaného poradce Jakla) vzbudit dojem, že se snažil o svých obavách už dřív přesvědčit slabou Topolánkovu vládu. Nyní tedy pro mnoho lidí (tipuji, že pro většinu) nevystupuje jako vrtošivý vyděrač, nýbrž jako otec národa, který nás na poslední chvíli zachraňuje před katastrofou.
Klaus opět ukazuje, že jeho politický talent a vliv ve společnosti jsou mimořádné.
Jan Fischer by mohl říci: Jsou to hloupé argumenty a zpozdilý postoj, který nás poškozuje. Jenže to by bylo všechno, co může. V parlamentu by byla těžko k sehnání ústavní většina, která by dokázala změnit ústavu, vypsat referendum (to by Lisabon s velkou pravděpodobností vyhrál) či vážně pohrozit prezidentovi odvoláním. Část politiků, zejména z ODS, se nepochybně přidá na Klausovu stranu – ať už z přesvědčení či vypočítavosti.
Bít čelem do zdi nemá smysl.
Větší smysl má projít potupnou uličkou: přesvědčit dvacet šest šéfů států, že i když smlouvu náš parlament jasnou většinou schválil, musíme "uplatit" jediného člověka, který má víceméně protokolární funkci kladeče věnců, umí ji však v pravou chvíli použít jako atomovou bombu.
Evropští politici už do Lisabonu investovali tolik úsilí, že ještě jeden summit jim za to nejspíš stojí.
Problém leží jinde: měnit Lisabonskou smlouvu už nelze. Lze vytvořit jakousi speciální úmluvu či deklaraci pro Česko, která by republice zaručila "věčnou platnost" Benešových dekretů.
Jenže spokojí se s tím Václav Klaus? Co když zase řekne, že to nemá dostatečnou právní sílu? Co když bude trvat na tom, že se musí změnit celá Lisabonská smlouva, co když teď Fischerovi slíbí, že podepíše, ale v poslední chvíli cukne s tím, že má nové právní rozbory?
Vyjednávat s vyděrači je nesnadné a riskantní. Zvlášť když jim nejde o peníze, ale o ideály.
