Mnichovanství u některých spojenců přežívá i dnes. Bohužel na rozdíl od "Halasova" roku 1938 se k němu přidává i většina české veřejnosti. Příkladem je rozhodnutí, že americká základna v Brdech stát nebude.
Dělaly si snad z nás stovky návštěv z USA, u nichž znělo naléhavě, aby Češi chtěli radar, srandu? Tehdy ne.
Ale s Barackem Obamou přišel muž, který se rozhodl pro nový velmocenský koncert s Ruskem. I za cenu oslabení spojenectví s částí Evropy.
Taktika je to krátkozraká, neboť mnoho reálných výsledků (kromě potvrzení vyčpělých smluv o odzbrojení) nepřinese. Moskva a Washington nikdy nebudou spojenci, nanejvýš mohou být velmi opatrní partneři.
Navíc rozhodnutí o radaru přišlo v nejméně vhodnou dobu – v čase tlaku Ruska, které chce (i pomocí ekonomiky) obnovit ztracený vliv ve středovýchodní Evropě včetně České republiky.
Pro naši diplomacii je pak zarážející i upozadění tématu lidských práv v současné americké zahraniční a bezpečnostní politice. Tedy věc, na které jsme od listopadu 1989 postavili svoje vztahy směrem k zahraničí.
Jistě, za George W. Bushe byla právě kvůli radaru role Česka na mezinárodním poli nepřirozeně nadhodnocena. Teď se vracíme do normálu, ale za změněné situace, kdy roste ruská rozpínavost. Na to Obama bohorovně nemyslí.
Na špičku nosu si však nevidí ani předseda české sociální demokracie, komunisté, pacifisté, zelení a všichni, kdo radar u nás odmítají. Základna mohla totiž být definitivním stvrzením přechodu země od východního totalitářství k západní demokracii.
"Pro nás je to vynikající zpráva a ČSSD toto rozhodnutí považuje za vítězství českého lidu," prohlásil nadšeně Jiří Paroubek.
Šéf ČSSD tak opět otočil. Jako premiér naznačoval Američanům, že část systému protiraketové obrany by u nás být mohla. Po volbách 2006, kdy opustil funkci a zcela podlehl průzkumům veřejného mínění, změnil názor. Pokud on a jeho ČSSD nechtěli základnu USA, šlo by to pochopit. Nelze však přijmout, že jako vládní strana něco slibovali spojencům a pak se na to vykašlali.
Nebuďme naivní, nikam se jako národ nestěhujeme. Pořád se nacházíme v sousedství Německa a za humny máme Rusko. Tyto země mají své velmocenské zájmy, jež nejsou a nemohou být totožné s našimi. Včerejší americký ústupek Rusku i proto vypadá nebezpečně.
Že není a nebude státníkem Vojtěch Filip, víme odjakživa. Ale to, že se Jiří Paroubek nedokáže postavit názoru většiny ani v případě vážných otázek bezpečnosti země, je tristní zjištění.
Lid skutečně opět zvítězil. Budeme se z toho vzpamatovávat stejně dlouho jako z února 1948?
