Program ODS, včera představený, je programem ČSSD obarveným namodro. A naopak myšlenky ČSSD jsou naoranžovo nabarvenými myšlenkami ODS. Těch patnáct procent na daních je asi největší rozdíl.
Obě strany se naučily důsledně vycházet z toho, co chtějí "obyčejní lidé". ODS z toho udělala ctnost. Zatímco socialisté mají anonymní "obyčejné lidi", kteří chtějí vzdělání bez školného, úctu ke stáří a úspěch pro všechny, modří se vytasili se skutečnými "obyčejnými lidmi". Ti je budou volit například proto, že mají rádi Mirka Topolánka. To je sice jistě na pováženou, ale přeci jen poněkud duchaplnější než přát s unylým výrazem úspěch všem.
Kdyby nebylo zavilé nenávisti, byla by jistá programová podobnost našich politických mastodontů sympatická. V moderní době a v krizi mají přednost věcná řešení.
V části z nich se ODS a ČSSD shodnou: podpora podnikání, boj proti korupci, lepší čerpání peněz z Bruselu, podpora rodinám, důchodcům. Zachovat kvalitní zdravotnictví, zjednodušení daňového systému, energetická nezávislost.... Modří jsou konkrétnější, oranžoví tradičně upovídanější, ale i oni navrhují sem tam spočitatelné kroky.
I když je podobnost nápadná, oba týmy hrají svou hru. Důrazy ODS jsou pravicové, tedy na individualismus, svobodu, šetrný rozpočet a nízké zdanění. (I když zmínka o tom, že se daně "trvale" nezvýší, nevylučuje patrně nějaký růst, aby se vyhladovělý stát nasytil, až krize udeří plnou silou.)
Socialisté akcentují solidaritu, veřejné výdaje jako lék proti krizi, bič na bohatší a cukr pro nejchudší.
Praví jsou praví, leví jsou leví, tak to má být.
Jenže ODS nepřímo obviňuje ČSSD, že se chce spojit s komunisty, vytrhnout nás z lůna Západu a popotáhnout na Východ k jeskyni všežravého medvěda. Socialisté naopak viní ODS z toho, že vytváří atmosféru druhé republiky, kdy platí jen jeden názor a všechny ostatní jsou umlčovány.
To je hodně silná melta.
Bojuje se totiž o dvě tři procenta hlasů, které rozhodnou o vítězi voleb. Výzkumy jsou jako na houpačce. Včera přisoudil STEM sice Paroubkovým lidem solidní pětiprocentní náskok, před čtrnácti dny ale měli v jiných výzkumech podobný občanští demokraté. Buď jsou veřejní výzkumníci unaveni vedrem, nebo se samo veřejné mínění točí jako, řekněme, šátek toskánské dívky ve větru.
Představme si to: Topolánek a Paroubek po volbách sednou, vypijí pivo a řeknou si: "Sice každý vidíme svět z jiné strany, ale je tu asi sto konkrétních věcí, na kterých se shodneme. Máme ústavní většinu. Nebavme se teď o tom, co nás rozděluje, ale udělejme to, na čem se shodneme."
Kdekoliv, v byznysu, v komunální politice, ale i v neparanoidním partnerském vztahu by to bylo logické. V české vrcholné politice se to zdá být nemožné.
Místo poklidné věcné kampaně, kterou si středoevropská zemička, žijící šťastně už neuvěřitelných dvacet let, zaslouží, budeme svědky wrestlingu. Sprosté hmaty, sprostá slova, barnumský cirkus, reje tajných služeb, detektivové, zhroucené manželky, okukované děti. Kýč. Asi je to nutné. My voliči se totiž bez toho neumíme rozhodnout, zda zvolit modrou nebo oranžovou tvář téhož světa.
