Neznám hloupější, nesmyslnější a bezohlednější formu prosazování svých požadavků, než je tato. A neobstojí ani argument, že se tak děje v celé Evropě. Vzít si jako rukojmí tisíce lidí, kteří s jejich problémem nemají nic společného, je – kulantně řečeno – nefér.
Představa, že by se tak chovali všichni, je absurdní – dálnice bez aut jako poutní místo všech, kterým se něco nelíbí. Pak už zbývá jen založení úřadu, který by evidoval protesty, přiděloval úseky dálnic, vedl kalendář demonstrací.
V rámci optimalizace a úspor by na klíčové úseky rozmístil nastálo erární traktory a náklaďáky, u kterých by se demonstranti střídali a věšeli na ně své transparenty. Výrazně by klesla automobilová doprava, což by byl na oplátku příspěvek protestujících k životnímu prostředí.
Zpátky do reality. Svými akcemi v ulicích měst a na dálnicích navozují zemědělci obecný, pro mnohé z nich nezasloužený dojem, že to je jen skupina lidí, jež pořád chce peníze z daní ostatních občanů na své podnikání. Požadují je stále.
Když prší málo (a kvůli suchu bude malá úroda), když prší hodně (voda úrodu spláchne), i když prší tak akorát (nadúroda srazí ceny). Když jsou ceny nízké (z nich nemůžou vyžít), i když jsou vysoké (v důsledku vzrostou ceny výrobků v obchodech, spotřeba klesá a surovin se vykupuje méně).
Je třeba na druhou stranu říci, že zemědělství nemůže fungovat kvůli svým specifikům v plně tržním prostředí. Původním cílem společné zemědělské politiky Unie bylo to, aby se členské státy staly v poválečné obnově z hlediska potravin soběstačnými.
To se různými formami podpory zemědělců, kvótami pro jednotlivé výrobky a sjednocením evropského trhu podařilo. Ovšem někdy v osmdesátých letech se vývoj zvrtl. Začala se projevovat nadvýroba, a to za vyšší ceny, než byly ty světové, takže teď se do Unie levné potraviny i dovážejí.
Zemědělská politika je stále klíčová oblast bruselských mechanismů (jde na ni asi polovina rozpočtu Evropské unie). Přes pokusy o reformy je stále značně nepřehledná. Další ránu jí zasadil vstup nových členských zemí, jejichž zemědělci dostávají méně peněz, což logicky považují na nespravedlnost. Co provází jednotnou zemědělskou politiku desetiletí, jsou závody "kdo si urve nejvíc".
Mistři světa jsou dlouhodobě Francouzi – hořící sláma v ulicích, dobytek na silnicích, kamiony a zemědělskou technikou zablokovaná města i dálnice, v tom jsou kabrňáci. V tomto srovnání hrají ti naši maximálně tak krajský přebor. Ale učí se rychle. Měli by se spíš učit jiné věci – třeba jak vypadá udržovaný statek a jeho okolí či zemědělská technika. Pak by řada českých a moravských vesnic stále nevypadala ve srovnání s těmi německými či rakouskými jako chlív.
