Vážená paní ministryně,
několik Vašich veřejných vystoupení v posledních dnech mne nutí k tomu, abych se na Vás obrátil tímto otevřeným dopisem. Jedná se především o Váš rozhovor v magazínu Ona dnes, ve kterém vysvětlujete okolnosti Vašeho vstupu do Komunistické strany Československa v roce 1987, a dále Vaši účast na odhalení pamětní desky popravenému generálu Heliodoru Píkovi v den 60. výročí jeho popravy v Plzni. - (Rozhovor s Danielou Kovářovou čtěte zde.)
Jako historika, zabývajícího se českými dějinami dvacátého století, mne již delší dobu zaráží jedna věc. Na mnoha pietních aktech k uctění obětí komunistického režimu vystupují opakovaně s patetickými projevy politici, kteří sami byli v různých obdobích členy komunistické strany. Nejedná se ovšem ani tak o pravicí tolik zatracované "osmašedesátníky“, ale o kádry z období normalizace, členy "strany doktora Husáka“, kteří si museli být velice dobře vědomi, do jaké strany a mezi jaké lidi vstupují. Je těžko uvěřitelné, že tito lidé se stali členy KSČ z přesvědčení – a polistopadové kariéry řady z nich to dokazují.
Žádná lítost, žádná omluva
Ve výše zmíněném rozhovoru nevyslovujete ani sebemenší lítost či omluvu nad tím, že jste do vládnoucí strany vstoupila. Prý Vám to přišlo jako logický krok, protože ráda organizujete. Když Vám členství ve straně nabídl starší spolužák, "který vypadal jako řecký bůh“, cítila jste se prý dokonce poctěna a byla jste hrdá. Dále připouštíte, že to bylo naivní, což ovšem příliš nekoresponduje s Vaším vysokým IQ, kterým se často oháníte. Z Vašeho členství v pozdně normalizační KSČ se podle Vás "nedá nic vyvozovat“.
Domnívám se ale, že se z toho řada věcí vyvozovat dá – po přečtení Vašeho rozhovoru jsem kupříkladu nabyl přesvědčení, že je velice pravděpodobné, že byste dnes byla vysokou představitelkou státní správy, i kdyby nedošlo v listopadu 1989 v naší zemi k zásadní politické změně. A zajisté byste v tomto ohledu mezi naší současnou politickou elitou nebyla výjimkou.
Není příliš překvapující, že jste komunistické ideály vyměnila po listopadu 1989 za poněkud opačné ideály a nyní se necháváte, jak hrdě přiznáváte, živit svým manželem-manažerem, neboť plat ředitelky Justiční akademie by k Vašemu uživení patrně nestačil. I Vaše vyjádření v tomto smyslu považuji za těžko uvěřitelná – prý každý, zejména ženy, mají "šanci se rozhodnout“ jestli budou dělat, co je baví.
Můžu Vás ubezpečit, že znám řadu mladých vynikajících vědců a vědkyň, kteří se díky naprosto ostudným platům v akademickém prostředí (jež jsou často desetinou toho, co pobírají politici) musejí živit jinak. Jeden můj přítel, specialista na středověké dějiny Kyjevské Rusi, po absolvování velkého doktorátu na Filozofické fakultě pracuje jako kameník. Ano, je to vše pouze o svobodě volby. Podobnost s normalizačním obdobím, kdy řada vzdělaných a talentovaných lidí pracovala v dělnických profesích, zatímco oficiální režimní instituce byly plné průměrných individuí, která se pouze "rozhodla jinak“, je čistě náhodná.
Vyjádření ohledně Vašeho angažmá v KSČ zakončujete neuvěřitelně skandální myšlenkou. Lidi, kteří vábení komunistů odolali, není prý třeba přehnaně heroizovat, jelikož jim to prostě pouze "nikdo nenabídl“. "Ale mě nikdy nenapadlo říci ne,“ dodáváte. Naštěstí se v naší zemi našlo dost takových lidí, kteří vábení "řeckých bohů“ odolali. Někteří z nich zaplatili svoji odvahu dokonce i životem. Domnívám se, že když necítíte svoje někdejší angažmá v KSČ jako morální problém, a jelikož jsem dosud nezaznamenal, že byste se za ně veřejně omluvila, měla byste tváří v tvář památce těchto lidí alespoň mlčet.
Uctění památky Horákové by byl výsměch
Připomínáme si 59. výročí jednoho z nejkrutějších činů komunistického režimu u nás, popravu doktorky Milady Horákové. Chtěl jsem Vás poprosit v této souvislosti o jednu věc – prosím, nevystupujte na chystaných pietních akcích spojených s uctěním její památky.
Domnívám se, že vzhledem k Vašemu poměru ke straně, která Miladu Horákovou poslala na šibenici, to bude působit jako výsměch. Stačí, když se vysmíváte nám, občanům, kteří nemají "ten luxus“, že jejich partner je vrcholový manažer. Prosím, nevysmívejte se též lidem, kteří "dokázali říct ne“ a postavili se zločinnému režimu, i když "měli možnost“ s ním spolupracovat a z něj profitovat.
Stejně jako já dobře víte, že projevy, které při pietních aktech pronášejí politici, většinou nepíší oni sami. Mohla byste tak za sebe poslat některého z náměstků, třeba PhDr. Marka Ženíška, který dle mých informací pochází z rodiny, které taktéž patrně "nikdo“ členství v KSČ nenabídl. Podle mého názoru tak památku Milady Horákové a dalších třech popravených uctíte nejlépe.
A možná uděláte lépe, když se namísto návštěvy pietních aktů a pokládání věnců budete věnovat situaci v české justici, jejíž důvěryhodnost je snad momentálně nejnižší od listopadu 1989. Cestu od "justiční mafie“ k prvorepublikové právní kultuře by totiž naše země potřebovala jako sůl. K té právní kultuře, jejíž reprezentantkou byla právě doktorka Milada Horáková.
Titulek a mezititulky jsou redakční.
