Jen málokdo by odpověděl c). Vítězství proslulého opozičního odborového hnutí Solidarita v prvních svobodných volbách ve východní Evropě od roku 1946 zůstalo ve stínu násilného potlačení demonstrace v Pekingu i Chomejního dramatického skonu. Přesto se žádná událost tolik nezasloužila o pád komunismu v Evropě - a tím i o proměnu poválečného mezinárodního uspořádání.
Příštích několik měsíců přinese všemožné oslavy a připomínky konce komunismu, zejména pádu berlínské zdi v listopadu 1989. Pro řadu lidí to byl velkolepý okamžik symbolizující vítězství Západu ve studené válce, které jako by přišlo zčistajasna. Pokud jste však sledovali rozpad východního bloku bedlivěji, víte, že tento proces byl mnohem delší a složitější, než si většina lidí uvědomuje.
Co nikoho nenapadlo
Polské volby byly překročením Rubikonu, okamžikem, kdy se změny staly nezvratnými. Síly změny nabraly dynamiku po létě plném stávek, kdy šéf polských komunistů, generál Wojciech Jaruzelski, dospěl k závěru, že hospodářské potíže země jsou příliš hrozivé, než aby jim komunisté mohli čelit sami. Proč si tedy nezajistit pomoc polské opozice, říkal si Jaruzelski, když už ne při řešení problémů, pak alespoň při převzetí části viny? A tak byla po šesti měsících jednání uzavřena historická dohoda: Polsko uspořádá svobodné a spravedlivé parlamentní volby, jichž se zúčastní i Solidarita. Vládnoucí komunisty nikdy nenapadlo (a Solidaritu také ne), že by mohli prohrát. Ani v nejdivočejších snech si nepředstavovali, že budou úplně odstaveni od moci. Přesto se to stalo.
Při zpětném ohlédnutí je úžasné, že o tom vůbec mohl někdo pochybovat. Kampaň Solidarity byla neslýchaně smělá. Náladu veřejnosti možná nejlépe vystihoval předvolební plakát, na němž byl vyobrazen Gary Cooper jako šerif v klasickém westernu V pravé poledne. Čtvrtý červen měl být pro východní verzi Dodge City dnem zúčtování. Onoho jasného nedělního rána, kdy jaro přecházelo v léto, nemarnili voliči čas a poslali polské komunisty na jatka.
Generál přiznal porážku
V den své smrti se nicméně polským komunistům podařila poslední zvrácenost, jakýsi závěrečný a bezděčný akt totálního sebeponížení. Vymysleli totiž volební systém, v jehož rámci Poláci nehlasovali pro své oblíbené kandidáty, nýbrž škrtali ty, které si nepřáli - to znamená všechny komunisty do jednoho.
Kam se člověk podíval, vyškrtávali lidé nenáviděné autokraty. Konečně tu bylo dlouho očekávané všelidové povstání Poláků, jakási odplata za prosinec 1980, kdy Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, zakázal Solidaritu a uvrhl její předáky do vězení. Revoluce vyškrtnutím! Pero bylo konečně mocnější než meč a stalo se zbraní nádherné pomsty, jíž se člověk navíc mohl ohánět stylově. Někteří voliči škrtali v kandidátních listinách směle a ráznými tahy popravovali starý režim. Jiní si tento okamžik vychutnávali - s cigaretou v ústech se radovali z toho či onoho škrtu. "Jo, tenhle poslal do vězení mého bratrance." Škrt! "A to je ten příživnický aparátčík, který tyje z našeho strádání." Škrt! Škrt!
Kampaň komunistů byla naopak téměř neviditelná. V celé Varšavě se jen pár vládních kandidátů obtěžovalo vylepit plakáty. Většina jich spoléhala na to, že mediální monopol strany dostatečně rozšíří jejich poselství, jako například: "Volte Leszka, dobrého komunistu."
Režimu je třeba připsat k dobru, že zákonitou porážku přijal s pozoruhodnou grácií. Den po hlasování svolal Jaruzelski na tři hodiny odpoledne nejvyšší stranické činitele. "Naše porážka je totální," oznámil jim. "Bude třeba najít politické řešení." Čímž měl na mysli, že se komunisté neuchýlí k násilí a nezfalšují volební výsledky. Že se s výsledkem budou muset naučit žít.
A bylo to!
Ani po dvaceti letech nevycházím z úžasu. Ti z nás, kdo se východní Evropou zabývali, věděli, že Solidarita zvítězí. A také jsme věděli, že její pokojné vítězství bude ponaučením pro celý zbytek bloku. Pro antikomunisty všude na světě byly polské volby mimořádně povzbudivé. To, co se ještě před pár dny zdálo vyloučené, díky Polsku náhle přestalo být nemožné.
A byly tu i další signály. V květnu začali maďarští reformátoři strhávat plot podél hranice s Rakouskem - vytvářet díru do železné opony. Michail Gorbačov v Moskvě hovořil o "společném evropském domě" a zavrhl intervencionistickou Brežněvovu doktrínu. Když se však berlínská zeď skutečně zhroutila, experti i nejvyšší světoví představitelé byli zajedno. "Tohle jsme nikdy nepředpokládali," přiznávali. Studená válka trvala tak dlouho, že se změna zdála nepředstavitelná až do chvíle, kdy svoboda propukla naplno.
© Project Syndicate, 2009
o autoroviMichael Meyer byl v roce 1989 vedoucím německé a východoevropské sekce týdeníku Newsweek; připravuje do tisku knihu The Year That Changed the World (Rok, který změnil svět). |
