Pokud s vraždícími komunisty nemají ti dnešní nic společného, pak se jich vysílání nemůže dotknout. Mají-li s vraždícími komunisty něco společného, tím spíš se má proces vysílat.
O STÍŽNOSTI KOMUNISTŮ NA ČT KVŮLI HORÁKOVÉ ČTĚTE VÍCE ZDE |
Mohla by si je ve vězení pročítat i prokurátorka Polednová-Brožová, která dodnes své účasti na zločinném procesu nelituje a v rozhovoru pro Magazín Práva se rozplývá nad pěkně pochodujícími Lidovými milicemi.
Televizi hodlám podpořit aktivně i na tomto místě. Výpiskem z četby. Nejprve základní data, která – ať se to Filipovým komunistům líbí či nelíbí – stojí za to opakovat i v čase horké volební kampaně.
27. května 1950 Horákovou seznámili se zněním žaloby procesu, aniž si ji směla celou v klidu prostudovat.
31. května začalo hlavní přelíčení.
8. června 1950 (to už budeme mít po volbách, pane Filipe!) ji komunistický soud odsoudil k smrti.
26. června trest smrti podepsal soudruh prezident Gottwald.
27. června 1950 za úsvitu vystoupila na lešení, dali jí oprátku na krk a zavraždili ji. Z jejích úst zaznělo památné Padám, padám... Miluji tuto zem, miluji tento lid... To datum máme v kalendáři jako Den památky obětí komunistického režimu. (Smíme ho připomínat, pane Filipe? Bude už po volbách!)
Zrůdnost režimu, soudu i popravy si člověk nejlépe uvědomí na lidských detailech. Nejsou nové, neznámé, ale opakovat se musí do nezapomnění. Popisuje je i historička Zora Dvořáková ve své poslední knize o Horákové: "Předpokládala, a jak se ukázalo, mylně předpokládala, že trest, jaký na ni čeká, nemůže být horší, než co ji potkalo před nacistickým soudem. Teď ji sice zavřeli komunisté, ale jsou to přece Češi – a ti v rozhodování o ní nebudou ďábelštější, než byli němečtí nacisté." Byli.
A další detail. Odsouzenci na smrt směli sepsat poslední přání. Milada Horáková mj. napsala: "Žádám, aby mně byla ponechána u mých tělesných pozůstatků fotografie a tři kvítky v kapesníku... Nakonec prosím, aby mně bylo sděleno, co jest s mým manželem, zda snad zemřel, nebo uprchl." Neřekli.
A skutečnost byla ještě horší. Dopisy na rozloučenou blízkým komunisté nikdy nepředali. Urnu s popelem rodině nevydali, tajně ji pohřbili na neznámém místě.
Večer před popravou ji mohli navštívit nejbližší, nedůstojně, kdesi v podzemí pankrácké věznice. Přála si, píše Dvořáková, na rozloučenou aspoň políbit dcerku Janu. Ale důstojník Bezpečnosti na ni křikl: "Ne!" Proto aspoň řekla: "Jano, já tě stejně objímám, mám tě moc ráda."
Ano, na detailech se ukáže, jak nelidští ti lidé, součástky komunistického stroje, byli. Záznam procesu s Horákovou je třeba vysílat. I ti minulí komunisté ho původně vysílat chtěli. Ale šoupli ho do trezoru, výsledný dojem se jim oproti předpokladům do propagandistického krámu nehodil. Nehodí se, jak je vidět, ani dnešním komunistům.
Veřejnoprávní jako ČT nejsme, proto zcela zaujatě, jako obdivovatelka Horákové, ocituji i den před volbami poslední věty z dopisu před popravou: Teď ještě pevný ruky stisk – ptáci se už probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba...
