Rezidence izraelského premiéra připomíná zvenčí spíše menší vojenskou základnu. Dostat se do ní znamená překonat dvě závory, zátarasy a minimálně dvakrát ukázat pas. Tím ale všechno teprve začíná.
Sličné dámy se sluchátky v uších se nenechávají obměkčit tím, že jsme dorazili s českou vládní delegací, a vybírají od nás pasy. Pak už slyším své jméno. "Pane Štefane, mohu s vámi chvíli hovořit o samotě?" zeptá se slečna a bere si mě stranou.
Jak se ten hotel jen mohl jmenovat
Následuje rychlý sled více či méně smysluplných otázek. Kde jste byl včera večer? Pro koho pracujete? Co jste dělal ráno? Máte v Izraeli přátele? Vezete nějaké dárky? Hbitě odpovídám.
Zaváhám až ve chvíli, kdy se mě zeptá na triviální věc. V jakém hotelu jste spal a v jakém budete spát dnes? Cítím, že váhání mi v očích ochranky vyzbrojené automatickými puškami ani trochu nepomáhá.
Nakonec mě drobná brunetka vysvobozuje sama. Nevzal jste si na hotelu tužku a nemáte ji v náprsní kapse? Opravdu je tam a na ní i jméno hotelu. Začínám mít palčivý pocit, že o mě ví víc než já sám.
Podobný výslech absolvují i ostatní. To jsme ale teprve uprostřed procedury, na jejímž konci máme spatřit jednoho z nejmocnějších mužů židovského státu. Přichází kontrola hadříkem, jestli na rukou nemáme chemikálie. Pak po jednom vstupujeme do místnosti, kde si prověří naše zavazadla.
Ukažte mi vaše poslední fotografie
Úplně všechno musí z batohu ven. Objektivy oddělují od těla fotoaparátu a zkoumají vnitřek. "Můžete prosím zapnout foťák a ukázat mi poslední fotografii?" ptá se členka ochranky. Pak chce zapnout i laptop. Na ploše ji zaujme soubor s názvem mag.txt. "Prosím, otevřete ho."
Následují další otázky a já si začínám připadat jako hrdina z Orwellova románu 1984. Je ten laptop váš? Kolik lidí ho používá? Foťák vám patří? Teď už jasně chápu, proč jsme tady měli být s hodinovým předstihem.
Bezpečnostní opatření číhají na každém rohu a nevyhnou se ani samotnému premiérovi, zvlášť když vládní kolona zamířila na palestinská autonomní území, na jejichž hranicích izraelská vláda vztyčuje blízkovýchodní železnou oponu.
Vypadá různě. Někde je to skoro nenápadná zeď s mozaikou, jinde ji tvoří pětimetrové panely nebo ostnatý drát. Účel má ale všude stejný. Zamezit palestinským radikálům ve vstupu na území Izraele.
Přesednout si musí i premiér
Dostat se přes ostře střeženou hranici na západní břeh Jordánu se dá jen na pár místech. Česká delegace míří na checkpoint Bitunia, který běžně slouží jen pro nákladní dopravu.
Na vládní kolonu tady čekají manévry. Všichni, včetně premiéra, musí vystoupit a sednout si do automobilů, které připravila palestinská samospráva. Ostře střežená kolona s mercedesem, ve kterém sedí český premiér, se proplétá uličkami na západním břehu.
Černé limuzíny s majáčky kličkují a najíždějí na každé auto, které jede v protisměru. Řidičům nezbývá než zastavit. Nablýskané izraelské dálnice a opravené domy vystřídaly úzké palestinské uličky s dírami ve vozovce a skromná neopravená obydlí. Za zdí je úplně jiný svět.
