Jak se teď cítíte?
Každým dnem je to horší a horší...
Myslíte na svoji dceru?
Pořád. (hrnou se jí slzy do očí)
Máte o ní nějaké informace?
Ne. Jen ty, že je to s ní pořád horší a horší...
Máte o ni strach?
Moc velký.
Odpojili nám vodu, tvrdí matkaÚtočníci prý před požárem uzavřeli přívod vody |
Řekněte, co se odehrálo v noci, kdy u vás začalo hořet?
Spali jsme, bylo asi půl dvanácté večer. Najednou jsme slyšeli rány. Pod okny jsme měli sedací soupravu, na ní jsme spali. Sedačka začala hořet, to mě vzbudilo. Začala mi taky hořet ruka.
Kde jste později hledali pomoc?
Běželi jsme do nemocnice naproti (do léčebny dlouhodobě nemocných - pozn. red.) Sestřičky neměly nástroje, kterými by nám pomohly. Položily na malou mokré ručníky a zavolaly záchrannou službu. Přijela za chvíli. Malou ošetřili a převezli ji vrtulníkem.
Letěla jste s dcerou?
Ne. Mě odváželi až později.
Víte něco o stavu svého druha?
Nevím nic. Příbuzní říkali, že je za ním ani nepustili. On neví ani, jak je malé. Neví o nás nic.
Kdo mohl váš dům zapálit? Viděla jste někoho?
Ne. Nevím, co to bylo za zrůdy, kdo to mohl být. To nám ještě stačili vypojit vodu a elektřinu, než to udělali. Kdyby tekla voda, mohli jsme ten oheň uhasit a zachránit i malou. (pláče)
Mohl to být někdo z místních?
Ne. Bydlíme tam dvacet šest nebo dvacet sedm let a nikdy jsme s nikým neměli žádné spory ani hádky.
Slyšela jsem, že se u vás dříve střílelo...
To dělali malí kluci. Jednou po nás stříleli kuličkama. Nahlásili jsme to, později toho nechali. V sobotu to museli být nějací mladí kluci. Přívod vody je hned u dveří, to ví každý. Stačilo pootočit a voda netekla. Nad dveřmi je skříňka s kabely s elektřinou. Tu odpojili. Zkoušeli jsme svítit, nešlo to. Táta má doma hadice, chtěli jsme oheň uhasit, ale netekla voda. Nachystali se na nás. Měli to připravené.
kterak náhubkový zákon pomáháRedaktorka popisuje setkání s popálenou ženou Bylo to deset minut nabitých emocemi. Anna Siváková ležící na jednotce intenzivní péče popáleninového centra fakultní nemocnice v Ostravě líčila v rozhovoru pro MF DNES nejhorší okamžiky svého života - chvíle žhářského útoku, během nějž její dvouletá dcera utrpěla vážné popáleniny na téměř osmdesáti procentech těla. Mluvila potichu, několikrát se odmlčela, téměř stále přemáhala pláč. Nevěděla jsem, co konejšivého říci, když jsme s fotografem z pokoje odcházeli. Věděla jsem stejně jako ona, že její dvouletá dcera, která za zdmi pediatricko-resuscitačního oddělení nemocnice bojuje o život, je stále na hranici života a smrti. Místo konejšení jsem si na chodbě vzpomněla, že jsem Anně Sivákové zapomněla dát podepsat potvrzení k souhlasu, který předepisuje "náhubkový zákon". "To je absurdní," pomyslela jsem si. "Tak se ještě vraťte," řekla s pochopením sestra. Anna Siváková už byla vyčerpaná. Na sdělení sestry, že po naší návštěvě přicházejí další novináři, řekla, že už nechce s nikým mluvit. Když jsem jí podávala tužku, ani se nezeptala, proč podpis potřebuji. Třesoucí se popálenou rukou v obvazech byla tak tak schopná tužku uchopit. Podepisovala se pomalu, neobratně, na lůžku s přístroji na těle to ani jinak nešlo. Ještě jednou jsem se rozloučila. Ženě, která má velké bolesti a dostává utišující léky, se už mezitím věnovala sestra. |
. Zrušená diskuse
Omlouváme se všem slušným čtenářům za to, že jsme zrušili diskusi pod článkem. Někteří jiní ji bohužel zneužívali k opakovaným rasistickým a vulgárním výpadům, které už nešlo mazat jednotlivě.
