"Je zajímavé, jak se mé tělo v prvních dnech pobytu v bunkru snažilo za každou cenu držet nějaké jistoty. Prostor se kvůli tmě zcela vytratil, proto má mysl neustále zpracovávala a odhadovala, kolik je asi hodin, zda může být už noc, nebo ještě den. Zkrátka se držela času," popisuje Andrew Urbiš.
Teď už se mu prý podařilo od vnímání času odpoutat.
"Je to osvobozující, zpočátku jsem se snažil dodržovat klasické rituály, tedy to, že se vždy ráno osprchuji, pak nasnídám. Teď je mi to zcela jedno: Když mám hlad, tak se najím, když se mi chce spát, tak spím."
Terapeut míní, že až v absolutní tmě a o samotě si uvědomil, jak je život obyčejného člověka v běžných podmínkách omezován a svazován rituály, které si sám zvolil.
"Jde o život v zajetých kolejích, při terapii tmou jsem si uvědomil, že jde mnohdy o naprosté zbytečnosti," míní.
"Příště budu ve tmě sedm týdnů."
Psycholog už myslí na to, jak přizpůsobit podmínky terapie tmou v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné budoucím pacientům, ale plánuje i další svůj vlastní pobyt ve tmě.
"Předpokládám, že bych se mohl postupně dopracovat až k sedmitýdenní terapii," plánuje. Až po sedmi dnech má totiž pocit, že mu začal pobyt ve tmě očividně prospívat.
"Cítím se nejlépe za celou dobu, co tady jsem. Je mi dobře psychicky i fyzicky. Skoro vůbec nejím, necítím hlad."
Urbiš hodlá terapii ukončit ve čtvrtek ráno. Po tiskové konferenci se podrobí lékařským vyšetřením a pak chce minimálně týden zpracovávat své zážitky a poznatky z desetidenního pobytu ve tmě.
