Zdeněk N.: Pane doktore, fandím Vašemu experimentu. Jsem architekt a deset let se marně snažím dostat z C.F.S. a D.S. Mohl bych se také zúčastnit pokusu? Respektuji cokoli. Děkuji Vám.
A. Urbiš: Do svého pokusu vás již zařadit nemohu, ale hodlám výsledky svého pobytu uplatnit při terapii tmou v rámci odborného, lékařsky sledovaného pracoviště v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné, kde hodláme terapii tmou praktikovat. Takže se můžete stát jedním z pacientů.
Katka z Austrálie: Nepřepadá vás občas pocit stísněnosti? Mluvíte sám se sebou?
A. Urbiš: Pocit stísněnosti se v jakési formě občas dostaví, někdy se mi zdá, že se ke mě černá tma okolo stahuje nebo už jsem zmínil pocity nižších stropů a rámů dveří, než jakými ve skutečnosti jsou. Daří se mi ale několika způsoby takové pocity zaplašit - například mudrami, tedy prstoklady z indické jógy, čínským cvičením tao-jin, šlapáním na rotopedu, do schodů. Sám k sobě nemluvím, ale reaguji na nastalé situace tím, že si k nim vymýšlím slova i melodii a zpívám si.
Petr: Dobrý den, nemáte strach? Tma, samota, minimální aktivita - to jsou obvykle podmínky, které způsobují úzkost...
A. Urbiš: Samoty se nebojím, o loňských Vánocích jsem byl týden na Sahaře, noci jsem trávil úplně sám hluboko v poušti, nemám se samotou problémy. Pravdou je, že mi ta černá tma chvílemi nepřipadá úplně příjemná, ale na druhou stranu bych řekl, že čím déle jsem v podzemí, tím se mi občas zdá ta tma jakoby teplejší.
007: Dobrý den, nemáte nějaké problémy s chozením na WC? Co jinak děláte, pokud jste vzhůru? Posloucháte nějakou hudbu?
A. Urbiš: První tři dny po vstupu do krytu jsem měl pravidelnou, zřejmě ranní (nemám pojem o čase, ale zatím zhruba tuším, zda je den či noc) stolici. Teď už ale nemám žádnou, protože téměř nejím. Piju nutriční nápoje a vodu, občas sním kousek tyčinky s hmyzí příměsí - jde o součást jiného výzkumu, který dělá Mendelova lesnická a zemědělská univerzita v Brně. Na malou stranu chodím poměrně často, snažím se hodně pít. A jestli poslouchám hudbu? Někteří autoři nejrůznějších terapií tmou relaxační hudbu doporučují nebo umožňují, já si myslím, že není potřeba, takže ji neposlouchám.
Novotný: Má pan Urbiš nějaké hodinky či jinou informaci o čase? Jak je to s osobní hygienou?
A. Urbiš: Povědomí o čase nemám, je to plynoucí hodnota, kterou zhruba odhaduji, ale můj odhad se zhoršuje. To mohou potvrdit i mí dva spolupracovníci, kterým jsem dnes telefonoval ve tři a ve čtyři hodiny ráno... Co se týče osobní hygieny, pravidelně se sprchuji, například ráno, ale i po cvičení a také v noci, když nemůžu spát.
Přemek, Beroun: Cítil jste při pobytu ve tmě více energetické procesy probíhající ve vašem těle? Objevovaly se vám nějaké zasuté vzpomínky, měnil pohled na některé emočně silné zážitky z minulosti či probíhaly stavy, které by šly nazvat změněnými stavy vědomí? Nebo se naopak mysl bez podnětů dostala do stavu podobného hluboké meditaci?
A. Urbiš: Stavy vědomí se zatím střídají. Prožil jsem si znovu některé hluboké emoční vjemy z minulosti, občas, jak už jsem to popsal, mám pocit, jako bych slyšel zvuky vycházející z nervového napětí, připodobnil bych to ke zvukům drátů vysokého napětí, které ustanou, jakmile se, třeba lehkou meditací, uklidním. Někdy mám pocit, že jsem na rozhraní bdění a spánku a nedokážu přesně určit, zda opravdu spím nebo bdím - trvá to ale jen chvíli.
Pavel: Proč místo tužky a papíru nepoužíváte diktafon, když se bojíte, že si své poznámky po sobě nebudete moci přečíst? :)
A. Urbiš: Diktafony moderního typu mají většinou svítící displej či všelijaké diody a nelehce se v absolutní tmě ovládají. Ale snad dostanu v příštích dnech nějaký starší typ bez světel a s lehkým ovládáním.
Lenka: Zdravím Vás do tmy. Jak velký vliv na průběh terapie tmou má záměr, s kterým do ní člověk vstupuje? Je potřeba se připravit? Nebo se připravit vůbec nelze? Jak se liší Vaše dosavadní zkušenosti od poznatků jiných vědců, kteří se zkoumáním této terapie zabývali? Ať Vaše zkušenosti pomohou dalším.
A. Urbiš: Děkuji za zajímavý dotaz. Záměr má samozřejmě obrovský vliv. Já se na svůj pobyt dlouho připravoval, studoval jsem dostupnou literaturu a mluvil s lidmi, kteří terapii tmou podstoupili. Ať už jde o Němce Kalweita, ale i o českého autora Dvořáka, který zajímavě popsal některé z deprivací. Navíc jsem si už před časem vyzkoušel třídenní pobyt v jednom vojenském podzemním bunkru, takže nepřipraven jsem nebyl a věděl jsem, co přibližně můžu očekávat. Mám opravdu silnou motivaci zachytit co nejlépe při svém pobytu všechny možné faktory a vlivy. A některé první poznatky už mám - například německý kolega Kalweit ordinuje pacientům při terapii tmou, v případě jejich potíží se spánkem, prášky na spaní. Pro mě je to nepřijatelné, přestože jsem dnes sám zažil se spánkem velké potíže. Měl jsem takové nutkání ke spánku, až mě z toho bolelo celé tělo - ale usnout jsem nemohl. Bylo to nepříjemné, dostal jsem se z toho cvičením, chůzí po schodech, sprchováním, pak jsem konečně usnul.
Martin: Dobrý den, znáte práce Johna C. Lillyho, vynálezce floatačního tanku a autora několika knih o senzorické deprivaci? Zkusil jste někdy pobyt ve floatačním tanku? Taktéž tma, navíc teplota těla a nadnášení těla teplou slanou vodou? Osobně si myslím, že je to mnohem účinnější než samotný pobyt ve tmě.
A. Urbiš: Dobrý den, jeho práce znám a sám jsem pobyt ve floatačním tanku několikrát vyzkoušel. Jen jednou jsem ale při těchto návštěvách zažil pocit, jako bych se vznášel v prostoru. Potíž je v tom, že slaná voda v tanku musí mít naprosto stejnou bazální teplotu, jakou má organismus člověka, který do ní vstupuje. Když se odchýlí byť o jeden stupeň, je výsledek k ničemu.
Michal: Dobrý den, pane doktore, chtěl bych se zeptat na Váš momentální "vztah k reálnému životu" který jste před pár dny ještě žil, a který budete po ukončení terapie zase žít. Vnímáte teď tento "reálný život" jako něco vzdáleného, co snad ani nikdy nebylo a nebude, a máte pocit, že jediné, co skutečně existuje, je to, co právě prožíváte? Anebo tuto terapii Váš mozek vnímá spíš jako "dočasný pokus", který někdy začal, někdy skončí a je potřeba ten časový úsek pouze prostě nějak překlenout? Děkuji za odpověď a přeji mnoho zdaru!
A. Urbiš: Postupem času od chvíle, kdy jsem zůstal v krytu ve tmě, se pomalu odpoutávám od reálného života, který je za zdmi krytu. Reálný život se mi stále více jeví jako něco, co snad jako by ani neexistovalo. Uvědomuji si, že reálný život samozřejmě stále existuje, ale zároveň vnímám, jak je potřebné a důležité se od něj odpoutat, cítit se jako zrnko písku ve vesmíru, mít pocit nicotnosti, který však mizí podle toho, v jakém společenství lidí a okolí se konkrétní člověk pohybuje.
