Dvacet let se komunistický režim snažil jméno studenta Jana Zajíce z Vítkova vymazat z paměti lidí. Snažili se z něj udělat blázna. Jeho matku, učitelku, vyhodili ze školy, otec chtěl ukončit členství v komunistické straně a soudruzi ho vyloučili. Rodina žila v izolaci. Lidé se jim vyhýbali. Měli strach.
Při připomínkách výročí smrti hlídala hřbitov i město Státní bezpečnost, Veřejná bezpečnost i vojáci. Celých dvacet let si tak rodina myslela, že bratrova strašná smrt byla marná a zbytečná.
Jak těch dvacet let totalitního režimu prožili, vzpomíná o tři roky starší bratr, dnes jednašedesátiletý generální ředitel společnosti Metal Studénka, Jaroslav Zajíc.
Kdy jste si uvědomil, že Janova smrt měla smysl?
Když jsem viděl televizní záběry z pražských demonstrací během takzvaného Palachova týdne v roce 1989. Jak tam ty mladé lidi mlátili. A čím víc to potlačovali, tím víc sílil odpor těch mladých. Tehdy jsem pochopil, že to, co bratr udělal, lidé nezapomněli.
Předtím jste o tom pochyboval?
Nikdo z rodiny netušil, že se k něčemu takovému chystá. Když jsme se dozvěděli, jakým způsobem se obětoval, byli jsme v šoku. Vyčítali jsme jeho kamarádům i učitelům, že nám o tom neřekli. Byli jsme přesvědčeni, že bychom tomu určitě dokázali zabránit. Celých dvacet let jsem si myslel, že jeho oběť byla marná a zbytečná.
Jaký vlastně bratr byl?
Jenda byl hodně citlivý. Miloval zvířata, přírodu a měl spoustu kamarádů mezi trampy. Byl přímočarý. Palachův čin jej hodně oslovil. Když po jeho upálení držel s ostatními mladými lidmi protestní hladovku na Václavském náměstí, dospěl zřejmě k rozhodnutí, že teď musí v boji proti okupaci pokračovat on.
Od koho jste se to dozvěděli?
Ještě v úterý večer, kdy už byl Jenda po smrti, volali rodiče na internát. Tam jim řekli, že bez dovolení odjel do Prahy a má neomluvené hodiny. Otec proto čekal u každého vlaku z Prahy, jestli nepřijede. Jeho smrt nám přijeli oznámit pražští studenti. Jeli celou noc autem až do Vítkova, aby nám to řekli dřív, než přijde Bezpečnost.
Co se stalo potom?
Spolu s otcem jsme museli v Ústavu soudního lékařství identifikovat tělo. Celý den nás potom vyslýchala Bezpečnost. Ptali se hlavně, jestli nebyl členem nějaké skupiny spojené s Palachem.
Nejvíce smrt dítěte obvykle prožívá matka. Jak to zvládala vaše maminka?
Hodně těžce. Asi po roce ji vyhodili z místní Učňovské školy, kde učila český jazyk, matematiku a občanskou výchovu. Soudruzi jí řekli: Když neumíš vychovat ani svého syna, nemůžeš vychovávat jiné děti. Těžce snášela naši izolaci i to, že se komunisté z Jendy snažili udělat blázna. To, že se upálil právě v den Vítězství pracujícího lidu, brali jako útok na celé zřízení.
Co dělala maminka po propuštění z práce?
Otec naštěstí pracoval v místní drogerii, takže mu maminka ještě dva roky chodila vypomáhat. Dostala se tak aspoň mezi lidi. Zadostiučiněním pro ni bylo, když v roce 1991 přijímala pro svého syna z rukou Václava Havla Řád T. G. Masaryka in memoriam. Za dva roky potom zemřela.
Vítkov je malé město, jak se chovali ostatní lidé?
Různě. Někteří byli solidární, jiní se nám začali vyhýbat. Někteří se nás báli i potkat a raději přešli na protější stranu ulice. Ale na druhou stranu jsme zase získali nové přátele z disentu, charty, i mezi obyčejnými lidmi, kteří si Jendova protestu vážili.
Velmi si cením přátelství Olbrama Zoubka. Jezdili k nám tajně každým rokem na výročí jeho smrti nebo k výročí srpnové okupace. I když nás Státní bezpečnost stále sledovala a opakovaně vyslýchala, nikdy jsme je neprozradili.
Jak to vypadalo v den tragického výročí?
Vítkov vždycky obklíčili uniformovaní i tajní příslušníci Bezpečnosti, dokonce i vojáci, a všem kontrolovali doklady. Na hřbitově měli kamery a kdo tam vešel, toho natáčeli. Každého, kdo nebydlel ve Vítkově, vraceli přímo z nádraží zpátky do vlaku. Lidé se ale stejně na hřbitov vždy nějak dostali a pokaždé se na Jendově hrobě objevily květiny.
Proto měla jedna soudružka z městského výboru KSČ zvláštní úkol. Jezdila na hřbitov s dětským kočárkem, ve kterém ty kytky odvážela pryč.
Náhrobek je dílem Olbrama Zoubka. Mohli jste ho vůbec na hrob osadit?
Jenom částečně. Nesměly tam být čtyři kovové koule, které podpíraly pískovcový kvádr. Soudruhům to připomínalo okovy, a tak to zakázali. Nedovolili osadit ani kovový reliéf. Ten měl mistr Zoubek celou dobu pověšený na stěně ve svém ateliéru a každému, kdo tam vešel, ho ukazoval. Na hrob jsme ho mohli osadit až v roce 1990.
Vy jste v roce 1969 studoval vysokou školu. Dal vám to tehdejší režim také pocítit?
Studoval jsem na strojní fakultě Vysoké školy báňské. V květnu 1970 se mě pokusili vyhodit. Kdosi mě udal, že mám na stěně pověšenou anglickou vlajku a že je to prvomájová provokace. Přitom to byla jen igelitka, kterou jsem si přivezl ze studijního pobytu v Anglii. Byl jsem zoufalý.
Jediný bezpartijní člen kárné komise, která měla rozhodovat o mém vyloučení, byl pan profesor Ludvík Hájovský. Ten nakonec vymyslel záchranný plán. Ostatním členům komise řekl: "Představte si, soudruzi, že by někdo považoval vlajku socialistického Československa za provokaci! To přece nejde, vlajka je státním symbolem a nikoliv provokací. Takto formulované rozhodnutí nepodepíšu. Nepřátelé socialismu v zahraničí by z toho mohli udělat mezinárodní skandál." Toho se někteří zalekli.
A jak to dopadlo?
Dostal jsem jen veřejnou důtku za nevhodnou výzdobu s negativním politickým dopadem. Její text pak vyvěsili na všech úředních nástěnkách kolejí a fakult VŠB.
Nakonec jsem normalizačním soudruhům vadil ještě jednou. Jako jediný student z ročníku jsem splnil podmínky pro získání červeného diplomu. Usoudili, že by to při promocích působilo jako provokace. Proto jednomu studentovi zpětně opravili známky za druhý a třetí ročník, aby mohly být červené diplomy aspoň dva.
Vaše sestra měla taky problémy?
Marta chtěla z gymnázia na medicínu. I když měla výborný prospěch, místní soudruzi jí "vzhledem k protisocialistické orientaci rodiny" nedoporučili studium na žádné vysoké škole v ČSSR. Rodiče to tenkrát velmi sebralo a nepomohla stížnost ani Husákovi.
Nedostala se ani na ostravskou VŠB, i když tam měli volná místa. Stížnosti řešili až soudruzi na Krajském výboru KSČ. Jeden jí doporučil, aby odešla z Vítkova a zapojila se do "běžného pracovního procesu".
Co tedy dělala?
Rok dělala uklízečku a pomocnou laborantku v lékárně v Raškovicích u Frýdku-Místku. Nedostala se ani na farmacii do Bratislavy. Po dalších protestech a stížnostech sestru přijali na hutnickou fakultu VŠB, ale s upozorněním: Přijmeme vás jen na obor, o který není zájem, pod podmínkou, že nebudete nikde vyčnívat, nebudete nejlepší nebo naopak nejhorší a nebudete se aktivně zúčastňovat žádných veřejných akcí.
Myslíte si, že Janův čin něco říká i dnešní generaci?
Máme radost, že existuje Nadační fond Jana Zajíce. Díky němu jsou každým rokem oceněni nejlepší studenti a na jejich počest přijíždí do Vítkova ti nejlepší hudebníci. Jendův odkaz tak mezi mladými žije.
