Samostatnému Kosovu je rok, problémy trvají

Přesně před rokem vyhlásilo Kosovo nezávislost na Srbsku. Provincie se tak stala zatím nejmladším státem Evropy. Dosud ho uznalo 54 zemí včetně USA, Británie a také Česka. Řada dalších států to však odmítá. A Srbsko trvá na svém: Kosovo považuje za nedílnou součást svého území.

Bělehrad loni akt kosovských zákonodárců označil za ilegální a začal se proti němu bránit. Z každé země, jež nový stát uznala, například okamžitě stáhl svého velvyslance. V diplomatickém tažení Srbové zaznamenali i dílčí úspěch: loni na podzim Valné shromáždění OSN schválilo plán Srbska požádat o právní posouzení situace Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.

Srbsko nebylo (a není) ve svém odporu k uznání Republiky Kosovo samo. Podobný názor zastává například i jeho tradiční spojenec Rusko, které varovalo před možným dominovým efektem.

Pro Bělehrad je ztráta teritoria o rozloze Středočeského kraje a populaci čítající asi dva miliony lidí - z devadesáti procent etnických Albánců - citlivá. Mimo jiné proto, že se zde odehrál jeden z klíčových momentů srbské historie a národní mytologie. Bitva s Turky na Kosově poli v červnu 1389 znamenala pro Srbsko pád do područí Osmanské říše, z něhož se definitivně vymanilo až v 19. století.

Neochotu podřídit se rozhodnutím orgánů nového státu od počátku vyjadřuje také srbská menšina v Kosovu, která si zřídila vlastní parlament v Nové Mitrovici na severu země. Právě toto město se stalo symbolem rozkolu mezi oběma etniky. Most přes řeku Ibar, která Mitrovici rozděluje na albánskou a srbskou část, se stal dějištěm řady násilných střetů.

Kosovo položilo srbskou vládu

V Srbsku se loni kvůli Kosovu mohutně demonstrovalo. Čtyři dny po vyhlášení samostatnosti vzali demonstranti útokem americkou ambasádu v Bělehradě. Vnikli dovnitř budovy a zapálili ji. Jeden člověk tam uhořel. - o útoku na velvyslanectví si přečtěte zde

Vývoj na srbské politické scéně pak vedl až k březnovému pádu vlády a vypsání předčasných voleb na 11. květen. Evropská unie se tehdy obávala, aby hlasování nevyhráli nacionalisté. Proevropským silám se rozhodla těsně před volbami pomoci tak, že se Srbskem podepsala takzvanou Stabilizační a asociační dohodu, která je prvním krokem k plnému členství v EU. - o okolnostech podpisu smlouvy a podmínkách, které EU Srbům dala, si přečtěte zde

Květnové hlasování pak vyhrála prozápadní strana prezidenta Borise Tadiče, ale ultranacionalisté skončili druzí. Vládu sestavil Vojislav Koštunica z Demokratické strany Srbska. O deset dní později uznala samostatné Kosovo i Praha a Bělehrad podle již známého vzorce odvolal svého velvyslance.

Vlajka, hymna, ústava. A také problémy

Kosovo se mezitím snaží vystupovat jako plnohodnotný stát. V polovině června tam vstoupila v platnost nová ústava a Priština začala vydávat i vlastní pasy. Kosovo má novou vlajku, hymnu a dokonce i tajnou službu.

Přítomnost civilní mise OSN, jejíž pravomoci od loňského prosince postupně přebírá obdobná iniciativa Evropské unie s názvem EULEX, ale potvrzuje, že status nového státu se pořád vymyká běžným standardům.

A problémy trvají: ačkoli ekonomika se pomalu uzdravuje, nezaměstnanost se pořád blíží padesáti procentům a korupce bují, což odrazuje zahraniční investory. K tomu je třeba připočíst přetrvávající etnické napětí. "Pořád je tu riziko propuknutí násilností," varuje Peter Palmer z bruselského think-tanku International Crisis Group. "Ale k mohutnému násilí či exodu srbského obyvatelstva, jehož se mnozí obávali, nedošlo," dodává.

Napětí se však dozajista projeví dnes, v den prvních narozenin. Etničtí Albánci budou slavit - mimo jiné i kolem nového pomníku, který u příležitosti prvního výročí vyrostl v Prištině - a Srbové protestovat.

Kosovo

Vyhlášením samostatnosti Kosova loni v únoru vyvrcholilo několik století trvající a nezřídka konfliktní soužití Albánců a Srbů na tomto území. Kořeny současných událostí přitom sahají do osmdesátých let minulého století, kdy bylo Kosovo autonomní oblastí socialistické Jugoslávie. Po vlně stávek a demonstrací však byla v roce 1989 jeho poměrně široká autonomie omezena a posléze zrušena.

Kosovští Albánci na to zareagovali v roce 1991 vyhlášením Kosovské republiky, kterou ale Srbsko odmítlo uznat. Marná snaha zástupců Prištiny přimět světové politiky k řešení otázky statusu Kosova vedla k postupné radikalizaci nálad v zemi. V polovině devadesátých let pak na scénu vstoupila uzbrojená Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která provedla řadu útoků na srbské cíle v oblasti.

Napjatá situace v Kosovu přerostla na podzim 1997 v otevřený střet mezi příslušníky UÇK a srbskými silami. I přes opakovanou snahu mezinárodního společenství o mírové řešení sporu pokračovaly oboustranně bezskrupulózní boje s různou intenzitou až do 10. června 1999. Tehdy se po bezmála 80 dnech bombardování letouny NATO začaly srbské jednotky stahovat z Kosova.

Po skončení bojů sice Kosovo formálně zůstalo součástí Srbska, ale fakticky se stalo mezinárodním protektorátem pod kontrolou vojenské mise KFOR a Prozatímní civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK). Následný pokus zmocněnce generálního tajemníka OSN Marttiho Ahtisaariho o diplomatické řešení statusu Kosova skončil ve slepé uličce.

V únoru 2008 pak vzali kosovští politici řešení do vlastních rukou a vyhlásili samostatnost. Nezávislost někdejší srbské provincie dosud uznalo 54 států. Vedle USA, Francie či Německa k nim patří i Česká republika. O navázání diplomatických styků s Kosovem rozhodla vláda i přes odpor opozice koncem loňského května.