Jeden přítel mi nedávno položil zdánlivě naivní otázku: "Co jsou to peníze? Jak poznám, že mohu věřit, že mají takovou cenu, jakou o sobě tvrdí, že mají?" V úvodu do ekonomiky se učíme, že peníze jsou prostředkem směny. Proč to však akceptujeme? Vždyť bankovky jsou jen kusy papíru s natištěným číslem.
Bankovkám věříme, protože jsme se společně rozhodli důvěřovat vládě, když tvrdí, že sto je sto, nikoliv deset nebo padesát. Peníze jsou proto založeny na důvěře, bez níž žádná společnost nemůže fungovat.
Stejně jako uposlechneme rozkaz našich vůdců, abychom bojovali a umírali, protože věříme jejich úsudku, svěřujeme i své kariéry a peníze těm, kdo stojí v čele Citigroup, Goldman Sachs a dalších podobných bank, neboť věříme, že jejich šéfové budou spravedliví k zaměstnancům i klientům a že jejich obchodní praktiky budou poctivé. Nevyrůstáme v touze pracovat pro křiváky a lháře.
Jakmile se tato víra poruší, začnou se dít zlé věci. Peníze pozbývají důvěryhodnost. Vedoucí činitelé se stávají figurkami hodnými opovržení nebo ještě něčeho horšího.
Když se rozplyne důvěra
V době, kdy píšu tento článek, dosáhla inflace v Zimbabwe nepředstavitelné (ne-li přímo nevyslovitelné) úrovně přes 500 trilionů procent ročně. Jeden trilion je milion miliard. Před rokem činila inflace "pouhých" 100 000 procent. Toto se stane, když se rozplyne důvěra.
Zimbabwe naštěstí není země, jejíž hospodářská situace má reálný dopad na světovou stabilitu. Výmarská republika a Čína však ve 40. letech takovými zeměmi byly. Jedna se ve snaze o obnovení důvěry obrátila na Hitlera a druhá na Mao Ce-tunga. Rizika jsou tedy zřejmá.
Miliardy v Enronu
Jsme dnes svědky eroze důvěry ve Spojených státech a Velké Británii?
První varovná známka vyplavala na povrch v roce 2001, kdy ve Spojených státech zbankrotovala firma Enron. Její podvodné účty auditovala společnost Arthur Andersen. Dnes vychází najevo, že miliardy chybějí i v indické firmě Satyam, které dělala audit společnost PriceWaterhouseCoopers. Nemůžeme-li se spolehnout ani na nejlepší auditory, můžeme i nadále věřit autorizovaným účetním?
Ratingové agentury zavádějícím způsobem oceňovaly firmy s pochybným finančním zdravím. Budeme ještě někdy moci věřit ratingu AAA vydanému například agenturou Moody’s?
Banka - státní podnik
Banky disponují s našimi vklady už od čtrnáctého století, kdy tuto praxi zavedli Florenťané. Royal Bank of Scotland, založená v roce 1727, kdy byly filozofovi a zastánci přístupu laissez-faire Adamu Smithovi pouhé čtyři roky, se nedávno stala socialistickým, státem vlastněným podnikem, a to kvůli neschopným šéfům banky, kteří nakoupili předražené finanční ústavy plné toxických aktiv.
Citicorp, Bank of America, Goldman Sachs, Merrill Lynch i další symboly "výlučnosti" by vesměs zkrachovaly, nebýt sanací z veřejných peněz. Přesto jsme si po desetiletí mysleli, že lidé, kteří tyto firmy řídí, jsou mnohem chytřejší než my.
Máme bankéře obdivovat?
Vyrostli jsme v obdivu k vůdcům jako Robert Rubin, John Thain a Henry Paulson. Rubin, někdejší americký ministr financí a bývalý šéf banky Goldman Sachs, stál v čele Citigroup v době jejího kolapsu, a přitom si na bonusech odnesl domů 150 milionů dolarů. Opravdu by měl být za tento svůj "výkon" odměněn? Dokonce ještě tento týden se nejvyšší šéfové fakticky zkrachovalé Citigroup chystali ke koupi nového luxusního francouzského tryskáče v ceně 50 milionů dolarů, než jim to Bílý dům "zatrhl".
o bankéříchCiticorp, Bank of America, Goldman Sachs, Merrill Lynch i další symboly "výlučnosti" by vesměs zkrachovaly, nebýt sanací z veřejných peněz. Přesto jsme si po desetiletí mysleli, že lidé, kteří tyto firmy řídí, jsou mnohem chytřejší než my. |
Thain, rovněž bývalý prezident Goldman Sachs, dopomohl sobě a svým lidem z banky Merrill Lynch k výplatě bonusů ve výši 4 miliardy dolarů i poté, co musel firmu prodat Bank of America, aby ji zachránil před bankrotem. Poté, co vyšlo najevo, že i v době rozpadu Merrill Lynch utratil 1,2 milionu dolarů za vybavení své nové kanceláře, musela ho Bank of America propustit, aby uklidnila sílící odpor vůči požitkářské kultuře Wall Streetu, která se vymkla kontrole.
Paulson, odstupující ministr financí a další veterán z Goldman Sachs, nechal ve svém záchranném balíku tak velkou díru, že by jí mohlo projet nákladní auto. Díky této díře si jeho bývalí kamarádi a kolegové z Wall Streetu mohli vyplatit miliardové bonusy a současně udržet své firmy při životě za peníze daňových poplatníků.
Univerzity, které tito muži vystudovali – v Rubinově případě Harvard a Yale, v Thainově MIT a Harvard a v Paulsonově Dartmouth a Harvard – byly a jsou magnetem pro nejbystřejší mladé lidi z celého světa. My ostatní jsme si mysleli, že tyto instituce dokážou studentům vštípit i moudrost, prozíravost a charakter, jichž bychom si všichni přáli mít více.
Ani chytří, ani etičtí
Rodiče dětí z celého světa by možná měli přehodnotit svou často posedlou touhu dostat své potomky na tyto "značkové" univerzity a postrkovat je tam, jako by diplom z prestižní univerzity byl sám o sobě cílem. Dnes už víme, že titáni z Wall Streetu nikdy nebyli tak chytří a už vůbec ne etičtí, neboť selhali v jediném testu, na kterém opravdu záleží. Všechny firmy, které vedli, zkrachovaly a zachránily je pouze peníze těch, kteří vysokou funkci na Wall Streetu ani místo na Harvardu nikdy nemohli získat.
V jednom ohledu však byla tato wallstreetská princátka chytřejší: podařilo se jim shrábnout velké jmění, zatímco my ostatní jsme zabředli ve šlamastyce, kterou po sobě zanechali. Bernard Madoff, jenž pocházel z chudší části New Yorku a absolvoval druhořadou univerzitu, stráví nějakou dobu za mřížemi, avšak žádný z wallstreetských titánů s bezvadným rodokmenem ho nikdy nebude následovat.
Dějiny nejsou laskavé ke společnostem, které ztratí víru v bezúhonnost jejich předáků a institucí. Potřebujeme zbavit náš ekonomický systém těch, kdo ho zneužívají, jinak bude zle.
© Project Syndicate, 2009.
