V místnosti plné počítačů sedí sedm dispečerek se sluchátky na uších a čekají, až se rozdrnčí telefon. "Zdravotnická služba Praha, dobrý den," představuje se mladá žena a poslouchá příznaky pacienta na druhé straně telefonu. "Kde máte bolesti? Jak dlouhou to trvá?" zjišťuje dispečerka další podrobnosti. "A máte teplotu? Bolest na hrudi se mění? ... Je větší, menší, nebo je to pořád stejná bolest?" následují další otázky.
Velmi důležité je zjistit, jestli je nemocný doma sám, nebo jestli je s ním někdo, kdo by se o něj postaral v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu. "Posílám k vám hned sanitku. Kdyby se vám přitížilo, začalo se vám třeba špatně dýchat, tak nám okamžitě zavolejte," loučí se žena s pacientem a ihned předává "výzvu" záchranářům.
Pokud sanitka vyjíždí, jedná se zpravidla o podobné případy. "Rozhodně to ale u nás nevypadá tak jako v akčních seriálech z prostředí záchranky. Většinu případů u nás tvoří zhoršení chronických stavů nebo výjezdy ke starším lidem. Dopravní nehody nebo úrazy představují výrazně menší část," popsal vedoucí lékař dispečinku Ondřej Franěk. Nejčastěji se vyjíždí ke kolapsům.
Práce na dispečinku je náročná, k nejtěžším úkolům zde patří správná diagnóza. "Nemáme přímý kontakt s volajícím. Je těžké zjistit, jak je stav závažný," uvedla lékařka záchranné služby Milana Pokorná, která pracuje převážně v terénu. Stejně jako ostatní lékaři, kteří pracují u záchranky déle než pět let, ale stráví část pracovní doby na dispečinku, kde pomáhá s diagnostikou, řeší záležitosti se zdravotnickými zařízeními a radí i pacientům.
"Oproti tomu v terénu máme alespoň nějakou možnost klinického vyšetření, což je obrovská výhoda. Vidíme, jak člověk vypadá, jestli je bledý, potí se," jmenuje lékařka.
Dispečerky musí být připravené i na psychicky vypjaté situace, k nejtěžším patří resuscitace po telefonu, kdy musí lidem vysvětlit, jak přesně provést masáž srdce a dýchání z úst do úst. Na záchranku zavolá člověk, který se nachází u někoho, kdo je v bezvědomí a je třeba začít s okamžitou záchranou.
"Holky to zvládají na jedničku, i když je to strašně náročné. Samy na to ale nestačí, musí být i vůle na druhé straně. Stane se, že volající neumí nebo nechtějí pomoci," popsala své zážitky dvaadvacetiletá Petra Geloňová, která se na dispečinku zaškoluje. Vystudovala vyšší odbornou školu zdravotnickou, obor zdravotnický záchranář.
Zhruba pětina výjezdů je s lékařem, v ostatních případech jede se sanitkou pouze zdravotnický záchranář. Jedná se vždy o vážnější případy, mezi které patří především dopravní nehody, podezření na infarkty nebo bezvědomí.
"Rozdíl v jejich práci je ale minimální, záchranář neboli paramedik dokáže provést resuscitaci stejně jako lékař. Má ale například menší kompetence na podávání léků," popsal Ondřej Franěk.
"Nejtěžší je se rozhodnout, jak máme dál postupovat. Musíme na místě člověka vyšetřit a zjistit, co mu je. V terénu ale nemáme všechny přístroje jako v nemocnici," popsal zdravotnický záchranář Michal Antoš. Nejhorší podle něj bývají dopravní nehody a pády z výšek.
"Ty jsou poslední dobou docela časté, v Praze se teď hodně staví," dodal Antoš. Jako záchranář se občas musí potýkat i s agresivními lidmi, opilci nebo narkomany. "Agrese bývá naštěstí zpravidla jenom slovní. Máme i různá školení, takže bránit se umíme," uvedl mladý muž a dodal, že mívá i pozitivní zkušenosti. Někteří pacienti se záchrance zpětně ozvou s tím, že byli spokojeni.
Počet zásahů záchranné služby se každým dnem mění. Zatímco roční období na toto číslo nemá vliv, roli hraje například to, že je měsíc v úplňku. To přibývá výjezdů k psychiatrickým pacientům, epileptikům a infarktům. Před bouřkou přibývá výjezdů obecně.
. Pražská záchranka v číslechDispečeři přijmou zhruba tisíc telefonátů denně, vyjíždějí zhruba ke 300 případům. U pětiny je přítomen lékař. Nejčastěji se jedná o zhoršení chronických stavů. V Praze je 19 výjezdních stanovišť, k dispozici má záchranka celkem 110 sanitních vozů. Při denní službě jich je k výjezdu připravených až 37, další je mohou v případě potřeby posílit. |
