V lidových zvycích i lidovém umění měl význam motiv ptáka - vlastně holubice Ducha svatého. K lidovým obyčejům tohoto období patřilo také obcházení polí a hranic obcí, čistění studánek a další projevy související s vodou a deštěm.
Poměrně svérázně slavili letnice lidé na Šumavě. Už několik týdnů předem tu čeledínové a pasáčci nacvičovali práskání dlouhými biči. Zprvu jednotlivě a pak sjednoceni ve dvoučtvrtečním a tříšestinovém taktu práskali biči dlouho do noci dokud nedosáhli v tomto umění mistrovství.
Svištění a rány bičem měly prý znázorňovat onen hukot a vítr, při kterém o prvních letnicích na apoštoly sestoupil Duch svatý. Někteří lidé však tvrdili, že práskáním biči se vyhánějí čarodějnice. Ty prý takový hluk nesnášejí a raději opustí zemi.
Pastevci před příchodem letnic zůstávali vzhůru celou noc, jen aby mohli hned za svítání vyhánět dobytek na pastvu. Opozdilci se vystavovali nebezpečí, že se stanou středem posměchu a získávali pro celý následující rok hanlivé přezdívky.
Krávě, která vyšla ze stáje jako poslední se říkalo "Pfingstschwonz" (Letnicový ocásek). Podobně to neměl jednoduché ten, kdo o Božím hodu vstal jako poslední nebo dokonce zaspal.
K snídani bývala káva, koblihy nebo buchty. Všichni pak putovali na slavnou mši do kostela. Pokud cesta byla dlouhá a namáhavá, stavěli se mužští ještě v hospodě na housku, jedno či dvě piva. Při vyzvánění kostelních zvonů se však všichni zvedali, aby bohoslužbu nezmeškali.
Zvláštní kostelní specialitu na hod boží svatodušní mívali v Knížecích Pláních. Součástí slavnostní mše svaté tu bývalo tradičně dlouhé kázání, které ovšem místní farář vždy uprostřed přerušoval tím, že si v klidu otevřel lahvičku se šňupavým tabákem, vydatně si šňupnul a následně hlasitě kýchnul.
Na ten okamžik čekali snad všichni přítomní. Jako na povel se mezi nimi rozpoutalo všeobecné šňupání a pak kýchání, smrkání a kašlání do připravených čistých a vyžehlených kapesníků.
Po chvíli pak vážným pohledem kněz shromáždění uklidnil, kázání dokončil a bohoslužba pokračovala důstojně dál jako obvykle.
V lidových zvycích letnic se často objevoval motiv ptáka, upomínající na holubici svatého Ducha. Staročeský zvyk "střílení ku ptáku", který k nám přinesli němečtí kolonisté, však církev zavrhovala.
Prý někdy už v 17. či 18. století se na Šumavu dostal z Bavorska zvláštní letnicový zvyk, nazývaný "zpěv vodního ptáka".
V noci před svatodušním pondělím se scházeli chlapci, kteří pásli dobytek. Ze svého středu zvolili předzpěváka - tzv. vodního ptáka. Ten podle pověsti býval slyšet, když zrovna pršelo. Totiž za svou lenost byl tento opeřenec údajně potrestán tím, že nesměl pít jinou vodu než dešťovou.
Chlapci vyčkali půlnoc a potom obcházeli usedlosti a před každou zpívali své zvláštní popěvky. Někde už na tyto letnicové koledníky čekaly dívky a hospodyně s připravenými vědry. Hned po dozpívání je polily od hlavy až k patě.
Teprve pak mohli hoši vejít do domu, kde dostali něco sádla, mouky, vejce i mléko. Tak obešli celou ves a z výslužky si pak uspořádali hostinu.
