Češi a Slováci si vždy na přelomu roku připomínají výročí rozpadu společné země. Tentokrát se k nim nepřímo přidali i lidé žijící tisíc kilometrů daleko na západ, Belgičané. Československý mírumilovný rozchod se v Belgii stal populárním argumentem pro ty, kteří si přejí brzký konec vlastní země.
„Je čas říci Belgii sbohem. Je čas na sametový rozvod,“ prohlásil poprvé na podzim šéf nacionalistického Vlámského zájmu Filip Dewinter v jasné narážce na poklidný rozpad Československa v roce 1993.
Od té doby je poklidné československé rozvodové řízení zmiňováno téměř ve všech článcích popisujících prohlubující se existenční krizi království.
Srovnání samozřejmě v mnohém kulhá, geograficky, jazykově i historicky jde o jinak nastavené země.
Ale jisté paralely existují.
Česko, to jsou početnější a bohatší holandsky mluvící Flandry. Slovensko pak menší a zaostalejší frankofonní Valonsko. Tedy dvě jazykové skupiny tvořící Belgii. A pro jednoduchost celého problému nesmíme zapomenout také na sedmdesátitisícovou německy mluvící menšinu na východě země.
Československý vzor se stal natolik atraktivním, že belgický deník Le Soir poslal do Česka a Slovenska zpravodaje, aby zjistil, jak se oběma zemím téměř patnáct let po rozpadu daří. „Dnes nikoho ani nenapadne rozdělení zpochybňovat,“ napsal pak Michel de Muelenaere pod titulkem Lekce jednoho sametového rozvodu.
Někteří místní komentátoři začali dokonce zkoumat, jak se čeští a slovenští lídři vypořádali s dělením majetku, měny (s eurem bezpředmětné) a určením hranic.
Vypískaná kráska
Hašteření mezi belgickým severem a jihem provází novodobou historii Belgie. Stal se z něho téměř roztomilý kolorit země, která se paradoxně stala centrem evropské integrace. Copak by se právě Belgie, kde sídlí většina klíčových institucí Evropské unie, mohla rozpadnout?
Situace ovšem zvážněla. Rozpad země už není těžko představitelné sci-fi, ale možné vyústění prohlubujících se sporů o uspořádání země.
„Belgie pro nás postrádá přidanou hodnotu. Vlámů je šest milionů, tvrdě pracujeme, vyděláváme peníze, jsme schopní stát na vlastních nohou,“ vyjádřil pocity značné části Vlámů zástupce starosty městečka Halle na okraji Bruselu.
City jsou tak rozjitřeny, že stačí málo a je „zle“. Když těsně před Vánocemi nově zvolená miss Belgie při přenosu z Antverp nebyla schopna odpovědět holandsky na otázku moderátora, obecenstvo ji vypískalo, krása nekrása. Alizee Poulicek vyrůstala ve Valonsku, kde málokdo ovládá holandštinu. Bližší je jí i čeština díky českému původu otce. Slíbila, že se jazyk vlámských bratrů doučí.
Co se tedy v Belgii poslední rok stalo? Proč v době rušení hranic, zavádění společné měny a dalšího evropského propojování spěje jinak modelová země demokracie a stability k fatálnímu rozkolu?
Toto není žádný národ
Na tuto proslulou větu narazíte na mnoha belgických zdech. „Toto není žádný národ,“ napsal kdysi jeden ze slavných Belgičanů, surrealistický malíř René Magritte. Jako kdyby tušil, že jeho a další známé krajany Jacquesa Brela či Georgese Simenona budou lidé obvykle považovat za Francouze.
Podobně jako Československo je Belgie okolnostmi uměle vytvořený stát. Království vzniklo v roce 1830 odtržením katolických Flander od protestantského Nizozemska. Významně pomohli Britové, kteří si po napoleonských válkách přáli nárazníkovou zónu mezi Francií a Německem. Konfliktům však Belgie nezabránila. Právě na jejím území se vedly za první a druhé světové války jedny z nejkrvavějších bojů.
Až do šedesátých let minulého století byly Flandry zaostalým, zemědělským dvorkem, zatímco frankofonní obyvatelstvo tvořilo vládnoucí elitu. Ten, kdo chtěl být u moci a mít vliv, musel umět francouzsky. Vlámským dialektem mluvili jen vesničané.
Ručička prosperity se však před padesáti lety obrátila opačným směrem. Dnes jsou bohaté Flandry, zatímco Valonsko může jen vzpomínat na skvělé časy, kdy bylo industriálním centrem Evropy hned po Británii. Vlámům vzrostlo sebevědomí, ostře si hlídají jazykové hranice a především už nechtějí doplácet na chudšího bratra. Valoni zase lpí na federaci, která zajišťuje solidární přerozdělování veřejných peněz.
Když si v červenci Belgie připomíná vznik nezávislosti, Brusel zaplaví trikolory, jako by Belgie byla skutečně státem jednoho národa. Při bližším zkoumání zjistíte, že s výjimkou dvojjazyčného Bruselu toho nemají ani mnoho společného. Možná ještě méně, než měli Češi a Slováci.
Pomineme-li Brusel, tvoří Belgii v podstatě dvě rozdílné země. Lidé se tu v prvé řadě považují za Valony a Vlámy a až pak za Belgičany. Čtou jiné noviny, dívají se na jiné televizní stanice, poslouchají jinou hudbu a upínají se k jiným celebritám. S výjimkou Bruselu jsou názvy ulic vždy v jednom příslušném jazyce.
Někdy vede tato důslednost tak daleko, že poměrů neznalý návštěvník se lehce ztratí na dálnici, protože z Mons či Lille se stanou Bergen a Rijsel. Takové jsou zcela nepodobné francouzské a vlámské názvy.
Lidé žijí odděleně, jen málokdy se ožení Valon s Vlámkou a naopak, statistiky mluví jen 0,2 procentech takových párů. „Vlámové nemohou vystát Valony a Valoni nemohou vystát Vlámy. Ale když s nimi chvíli mluvíte, zjistíte, že je přeci jen cosi drží pohromadě: odpor k Francouzům a Nizozemcům,“ napsal o Belgičanech americký spisovatel Bill Bryson.
Belgičan obou krví
Paradoxně jedním z mála pravých Belgičanů, kterým v žilách kolují obě krve, je vlámský politik Yves Leterme. Narodil se ve dvojjazyčném manželství Vlámky a frankofonního otce. Jeho křesťanští demokraté vyhráli loňské volby na základě slibu, že se zasadí o ještě větší autonomii pro regiony. Přímá cesta k dalšímu rozklížení země.
Není divu. O Belgii si toho Leterme mnoho dobrého nemyslí. Prohlásil o ní, že jde o „historickou náhodu bez skutečné hodnoty“. Belgičany pak podle něho spojuje jen král, fotbalový tým a některé značky piva. A když byl požádán, aby o státním svátku zapěl belgickou hymnu, spletl si ji s francouzskou Marseillaisou.
Při čtení novin a poslouchání politiků by se mohlo zdát, že Belgie jde k rozvodovému řízení už hned zítra.
Není tomu tak. Ano, čím dál více lidí v průzkumech veřejného mínění rozpad pod vlivem siláckých prohlášení očekává. Jiné to je, když jsou lidé dotazováni, zda si konec Belgie skutečně přejí.
Za Belgičana se považuje Vlám Alain van Crugten. Narodil se v Bruselu do vlámsko-holandské rodiny, ale byl vychováván ve francouzštině. Dnes je z něho známý historik literatury, spisovatel a překladatel. Přeložil mimo jiné z češtiny i Čapkovu Bílou nemoc. „Je absurdní, aby se tato země dělila. Lidé to ve skutečnosti nechtějí. Jde o hru politiků, kteří si na nacionalismu založili kariéru,“ říká van Crugten, který koncem šedesátých let pobýval v Brně. A připomíná, že ač možná existuje mnoho podobností, rozdělit Belgii nejde tak „snadno“, jako tomu bylo v případě Československa. V prvé řadě je tu složitá otázka osudu hlavního města, Bruselu. Původně vlámské město je dnes převážně frankofonní. Ač si Vlámové na něj činí nárok, nikdo ho vlastně nechce.
„Co s ním? Přepažíme Brusel zdí jako v případě Berlína? Něco takového je v dnešní Evropě přeci nemyslitelné,“ dodává van Crugten.
Častěji než o zdi se mluví o vzniku jakéhosi nezávislého sídla mezinárodních institucí po vzoru hlavního města USA Washingtonu. I to je ale velice nesnadné řešení. „Z čeho by Brusel žil? Desítky tisíc Vlámů sem dojíždějí za prací, ale daně platí ve Flandrech,“ poznamenal van Crugten.
A co také s chudým Valonskem, které by samo nepřežilo? Prý by si ho mohla k sobě připoutat Francie. Těžko lze ale očekávat, že o region s dvacetiprocentní nezaměstnaností a těžkými sociálními problémy bude velká pranice. Navíc Francouzi na své francouzsky mluvící bratry pohlížejí se značným pohrdáním.
Říká se, že když nastal těžko řešitelný spor mezi Vlámy a Valony, vznikl nový úřad. Málokde na světě proto najdete složitější politický systém, který se snaží vybalancovat jazykové rozdíly. Lidem tu vládne hned šest parlamentů. Správa státu tak přijde na velké peníze. Belgičané skoro půlku platu zaplatí na daních a také na to peprně nadávají.
„Bude to konfederace, jinou cestu nevidím,“ říká studentka bruselské univerzity ULB Valonka Sarah Flocková. „Mám mnoho vlámských přátel a ani jediný z nich si nepřeje rozpad země,“ dodává.
Happy end?
Belgie se prý ocitla v nejhlubší politické a společenské krizi od konce druhé světové války. Život se však příliš nezměnil.
Pravda, země nemá už osm měsíců řádně fungující vládu, což znejisťuje především ekonomy. Lidé si ale žijí dál svým typickým, tak trochu letargickým životním stylem. Nevadí jim stát dlouhé minuty ve frontě a týdny čekat na instalatéra, který závadu obvykle vůbec nespraví a ještě si za to řekne nehorázně vysokou částku. Ale přeci je jistá změna znát.
Nikdy předtím nevlálo z bruselských oken tolik belgických vlajek. Kosmopolitní Brusel je ovšem zvláštní případ, tak zvláštní, že z mnoha praktických i čistě symbolických důvodů brání rozpadu belgického království.
Poslední krize možná konečně v Belgičanech vykřesala pocit národní sounáležitosti, který jejich zvláštní zemi na čas ještě zachrání.
