Ačkoliv vstup do Schengenu je mezi politiky jedním z hlavních témat, obyvatele příhraničí datum 21. prosince, kdy zmizí kontroly na hranicích, nechává většinou chladnými.
"Nezmění se vůbec nic. Už teď projíždím hranice většinou bez zastavení," říká Harald Kopp, který cestu mezi bavorským příhraničním městem Furth im Wald a Domažlicemi absolvuje několikrát týdně.
"Jezdím sem třeba nakupovat zboží, které je tu levnější, mám tu přátele, se kterými chodím na pivo. Už ani nevnímám, že jsem v jiné zemi," dodává.
Přestože s oběma sousedními státy - Rakouskem a Německem - nás spojuje mnoho let společné historie, včetně železné opony, vnímání současného území bez hranic je rozdílné.
Strašák jménem Temelín
Přijíždíme k česko-rakouskému hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště Wullowitz. Českému policistovi v hraniční budce ukazujeme občanské průkazy. Pozorně si je prohlíží, beze slova nám je vrací a rukou dává pokyn k odjezdu.
Celá situace se opakuje jen o několik desítek metrů dál. Jen naše průkazy zkoumá rakouský policista. Zdá se, že dvojí kontroly tady zůstanou skutečně až do posledního dne.
Na okraji příhraniční obce Wullowitz nás vítá cedule s nápisem Willkommen. Přestože nejvíce aut, která hranicí projedou, má českou poznávací značku, slovo Vítejte ve sloupci překladů do cizích jazyků hledáme marně. Pocit, že snad ani nejsme tak příliš vítáni, pak přetrvá.
"Máme strach z kriminality z Východu," reaguje na otázku, co si myslí o zrušení kontrol na hranicích, jeden z obyvatel příhraničního městečka Freistadt.
"V televizi sice říkali, že polské hranice budou přísněji střeženy, ale moc tomu nevěřím. Mělo by to zůstat jako doposud," říká. Sám přiznává, že do Česka nejezdí. "Byl jsem se tam podívat ještě v devadesátých letech, nevím, proč bych tam jezdil. Zlobí mě taky Temelín," dodává.
Temelín je nebezpečný - hlásá v češtině nápis na okraji města Rainbach. Zdá se, že oponu železnou nahradila opona jaderná. Alespoň v myslích mnoha Rakušanů.
"Protestovali jsme vždy, jen jste se o tom za komunismu nedozvěděli. Chcete ji mít? Ano. Ale zajistěte, aby neohrožovala nás," objasňuje emotivně asi dvacetiletý mladík Robert.
"Temelín je tu problém číslo jedna," potvrzuje později majitelka cukrárny v Dolním Dvořišti. "Jaderná elektrárna jim vadí, ale že nám sem do lesů vyvážejí odpadky, to jim přijde v pořádku," dodává.
Také ona má na své cukrárně dvojjazyčný nápis. "Přijíždějí sem na mši, za zubařem, k holiči a také do restaurace. Víte, oni jsou takoví zvláštní. Většina si myslí, že jsou něco víc. V Rakousku mám pár přátel a známých, ale ti jsou trochu jiní," připojuje se k hovoru jedna z návštěvnic cukrárny.
Vyprávím jim o obavách, které mají jejich rakouští sousedé z kriminality v Česku. "Pořád se mluví jen o jedné straně, ale my máme taky strach, protože u nich žije velké množství tureckých přistěhovalců a ne vždy se jim tam daří," vysvětluje.
Před nově zrekonstruovanou restauraci v Dolním Dvořišti přijíždí auto s rakouskou poznávací značkou. Vystupují z něj čtyři lidé. "Jezdíme sem na oběd, vaří tu velice dobře," vysvětluje řidič.
Otázka, zda se budou cítit ohroženi, až 21. prosince zmizí z hranic kontroly, je rozesměje. "Vím, říká se to u nás. Ale je to nesmysl. Pokud někdo ty hranice chtěl přejít už teď, přešel. Ano, Temelín je trochu problém, ale za to přece normální lidé nemohou. To si musí vyřídit politici," shodují se.
Mnohem optimističtěji přijímají otevřené hranice obyvatelé českobavorského pohraničí.
Naplnila se tu slova, která na začátku devadesátých let pronesl dnes už zesnulý starosta bavorského města Furth im Wald Reinhold Macho: "Teď nám to ještě připadá jako nemožné, ale přijde doba, kdy lidé z obou stran hranice nebudou říkat jedu do Německa nebo do Čech, ale dojedu k pekaři Novákovi do Domažlic nebo zajdu si ve Furthu s Hansem na pivo."
Na "železnou oponu" vzpomínají s trpkostí i obyvatelé Bavorska. "Byla to zlá doba. Připadalo mi, že nejvýchodnější část Bavorska je úplně na konci světa. Teď je to jiné, i naše obce ožily," říká Margot Freiová, která žije ve vesničce nedaleko hraničního přechodu Bärnau.
Také průjezd přes západní hranici vypadá zcela jinak než na rakouském pohraničí. Pokud tady na hranicích zastavíme, tak jen jednou. Čeští a bavorští policisté tu slouží na společných stanovištích. Původní česká strana hraničního přechodu Folmava už zeje prázdnotou.
Po "budkách" pro pohraničníky zbyly pouze betonové sokly. Před stanovištěm policistů na německé straně pouze přibrzďujeme, abychom na pohyb ruky jednoho z nich plynule pokračovali do Bavorska.
Jen několik desítek metrů za hranicemi nás velké cedule v češtině upozorňují, že tu probíhá výprodej železného zboží.
Na nákupy do Bavor
Před prodejnou Lidl na začátku městečka Furth im Wald stojí jen pár aut, většina jich má českou poznávací značku.
"Jezdíme sem pro potraviny, leccos je tu levnější než u nás," říká Eva Hornofová z Domažlicka. Lidé v příhraničí jezdí nakupovat tam, kde je to pro ně cenově výhodnější. Bez ohledu na hranice.
Na cestě zpět se stavíme v Babyloně. Je poledne a parkoviště před vyhlášenou pizzerií je plné aut s německou poznávací značkou. V restauraci zní pouze němčina. Číšník nám automaticky přináší jídelní lístek v němčině a německy se nás také ptá, co budeme pít.
Když promluvíme česky, okamžitě zareaguje a přináší správný jídelní lístek. Ani poté, co se ukázalo, že nebudeme platit eury, nemáme pocit méněcenných hostů.
Na domažlickém náměstí se mísí čeština s němčinou. Občas zazní také vietnamština. Právě vietnamským obchodníkům tu patří většina obchůdků.
"Němci sem jezdí denně. Využívají tady především služby, tedy kadeřníka, kosmetiku, navštěvují tu odborné lékaře, nakupují léky," popisuje Markéta Neužilová, jedna z mála českých prodavaček. A co jí na Němcích vadí? "Nejsou arogantní, jak se o nich někdy říká, ale jsou třeba hlučnější. To může připadat někomu nepříjemné," přemýšlí nad otázkou žena.
Odpoledne přijíždíme po dálnici do Rozvadova, největšího a nejmodernějšího hraničního přechodu u nás. Míjíme dlouhou řadu kamionů, které čekají na proclení svého zboží. I tyto fronty budou už za pár dní minulostí. Ani tady nás průjezd státní hranicí nezdrží. Hned za hraniční budkou se otáčíme a míříme zpět. Tentokrát projíždíme bez povšimnutí.
Zastavujeme u směnárny. Dávám se do hovoru s ženou v autě s německou poznávací značkou. "Jedeme s manželem do Plzně na večeři," prozrazuje plán. Ani ona si nemyslí, že zrušení kontrol na hranicích může Němce ohrozit.
"Zpočátku, když padla železná opona, jsme si říkali, jestli tu třeba nebude víc krádeží, ale ukázalo se, že jsou to zbytečné obavy. Poznali jsme spoustu slušných Čechů, máme mezi nimi přátele," dodává.
. Schengen v kostce
|
