Dispečeři se sluchátkem v ruce svádějí boj o život

Šestice dispečerů pražské záchranné služby každý den zachrání život nejméně jednoho člověka. Bez jejich pomoci by totiž v průměru ke třem stovkám případů za den nedorazila sanita, případně vrtulník. Během čtyřiadvaceti hodin přitom dispečeři zvednou sluchátko telefonu více než tisíckrát.

Na dispečinku pražské záchranky má službu pět žen a jeden muž. Na dvou monitorech sledují sanitky, zda jsou právě volné, naložené či čekají na příjem. Pomocí satelitní navigace GPS vidí jejich polohu na velké mapě Prahy.

Právě někdo vytočil bezplatnou tísňovou linku 155. "Záchranka Praha, dobrý den," zvedne telefon jeden z dispečerů. Tuto větu přitom denně vysloví až dvě stě krát. Nyní je jen na něm, jak přesně vyhodnotí mnohdy zmatená slova volajícího.

Musí rozhodnout, zda na místo pošle sanitku "jen" se zdravotníky, či je situace natolik vážná, že musí jet i lékař.

"Doktor vyjíždí tak ke dvaceti procentům případů," upřesňuje Ondřej Franěk, vedoucí lékař pražského operačního střediska. K dispozici mají třicet sanitek, v nejnaléhavějších případech i vrtulník.

Jednou z nezbytných pomůcek dispečera je dokonalá databáze všech objektů v pražských ulicích. Taková, která by byla pravidelně každý měsíc aktualizovaná, však oficiálně neexistuje.

"Vybudovali jsme si vlastní databázi a do ní svépomocí doplňujeme nové stavby. Máme tak dokonalý přehled, co se kde za poslední dobu postavilo, nebo zrovna vzniká. A to jak benzinové pumpy, tak supermarkety," uvádí mě do obrazu jeden z dispečerů.

Saniťák neřekne o dispečerovi nic dobrého
Práce dispečera přitom není žádný med. Každý pátý volající totiž pošle ženu či muže na konci drátu slušně řečeno do háje. Kromě trpělivosti, tak operátoři musí zvládat i komunikaci ve stresových situacích... "A hlavně musí být pečliví a zodpovědní," přidává vedoucí lékař operačního střediska Ondřej Franěk.

Mezi dispečery převažují ženy. Muži o práci, při níž se celý den sedí před monitorem se sluchátky na uších, nemají zájem.

"Zeptejte se někoho u záchranky na dispečerku a většinou se na její hlavu snese hodně špatného. I naši lidé mají o operačním středisku zkreslené představy, že se tu flákáme," říká doktor Franěk.

Přitom jsou to právě ženy a muži z Korunní ulice na pražských Vinohradech, kde záchranka sídlí, kdo nese obrovskou zodpovědnost za život pacienta. Všichni jsou vysoce kvalifikovaní zdravotníci.

Dispečink je navíc tím nejstabilnějším pracovištěm záchranky. Za poslední čtyři roky se v něm podle Fraňkových slov vyměnili maximálně čtyři lidé.

"Kdo tu práci pozná, zamiluje si ji. Na začátku je samozřejmě těžší, ale pak objevíte její kouzlo," doplňuje lékař.

Dispečer musí mít dokonalý přehled o pohybu sanitek. Na jeho schopnosti správně se rozhodnout závisí životy lidí, kteří na lince 155 žádají o pomoc.

Buon giorno...
Ze všech volání na linku 155 je přibližně čtyřicet procent skutečně těch tísňových. Stejný počet je volajících, kteří žádají radu, jaký si vzít prášek, či kde je nejbližší otevřená lékárna (to zvláště o víkendu). Zbytek jsou spamy.

"Než v Česku vznikla linka 112, bylo to ještě horší, spamových hovorů bylo i devadesát procent," vzpomíná Franěk. Do nich jsou započítána i volání italských turistů, kteří se dožadují spojení s jedním svým mobilním operátorem. V Itálii má totiž jeho horká linka rovněž číslo 155.

Horší domluva však podle dispečerů bývá s asijskou komunitou. Tady se slova většinou ujímá dítě. "Zatímco jeho rodiče mluví špatně, dítě u nás už většinou chodí do školy a česky umí dobře," vysvětluje Ondřej Franěk.

Najdou se však i lidé, kteří se bezplatnou linku snaží zneužít. Nemaje kredit v mobilu pokoušejí se dispečery přesvědčit, aby je spojili s tou a tou nemocnicí. "Při vší úctě, to není naše práce," brání své kolegy vedoucí lékař operačního střediska.

V USA zavoláte sanitku a přijede i hasič
Doktor Franěk slouží na záchrance osmnáct let, z toho deset v Praze. Od jeho nástupu se toho hodně zlepšilo, ale mohlo by být i lépe. Řeč je především o ekonomickém zabezpečení.

Přesto někteří evropští záchranáři pražským závidí podmínky, v jakých pracují. Málokde si totiž mohou dovolit, aby v sanitkách seděli vyškolení zdravotníci či dokonce lékaři.

Například V USA dorazí za pacienty v sanitkách hasiči, kteří mají jen základní čtyřicetihodinový kurz první pomoci. Držet si tolik odborníků je pro ně prostě ekonomicky neúnosné.

"Občas se setkám s názorem, že musíme mít velmi bohaté zdravotnictví, když řeknu, kolik doktorů máme na záchrance," směje se Franěk.

Na českém přístupu se ale ukazuje, že mít v sanitkách odborný zdravotní personál, se vyplácí. V počtu zachráněných patří naši záchranáři k absolutní světové špičce.

"V průměru zachráníme šestnáct procent pacientů, kteří by bez naší pomoci zemřeli," říká Franěk. V Praze to znamená přibližně šedesát lidí. Pro srovnání: ve Spojených státech z klinické smrti dostanou jen pět procent lidí a v Evropě je to kolem deseti procent zachráněných.