V automobilu si vezl připravenou zbraň, pušku Steyer. Tím, kdo měl zemřít, nebyl nikdo jiný než italský ministerský předseda Benito Mussolini, budoucí Hitlerův spojenec, který zatáhne svou vlast do světové války a pak ji dovede na samý pokraj záhuby.
O nebezpečnosti Mussoliniho a fašistů vůbec byl Zaniboni už tehdy naprosto přesvědčen. A co víc: dospěl k závěru, že italští socialisté nejsou schopni se nastupující pravicové diktatuře postavit na odpor.
A tak se rozhodl, že to udělá sám. Tedy přesněji se skupinou spiklenců, kteří mu pomohou Mussoliniho odstranit. Vražda na tyranovi není vraždou, říkal si možná tehdy.
Atentát spiklenci naplánovali pečlivě: Mussoliniho zastřelí během oslav italského vítězství v první světové válce, až ministerský předseda vejde na balkon svého paláce.
Střílet bude Zaniboni. Pušku ukryje v pouzdru na deštníky a nepozorován vejde do blízkého hotelu, kde má rezervován pokoj na falešné jméno. Aby ho nikdo nepoznal, oholí si ještě předtím kníry.
Jenže všechno dopadlo jinak. Nestačil ani zamířit, ani vystřelit.
Historik Ondřej Houska, který v Itálii vypátral podrobnosti o Zaniboniho akci, popisuje Zaniboniho osudnou chvíli takto:
"Vražedný nástroj stále odpočíval ve skříni, když do pokoje číslo 90 vtrhla policie a Zaniboniho zatkla. Netrvalo dlouho a do vězení putovalo také několik Zaniboniho spolupracovníků, z nichž nejznámější byl generál Luigi Capello. Byli obviněni ze vzpoury proti státu a z pokusu o vraždu ministerského předsedy Benita Mussoliniho. Jako hlava spiknutí byl identifikován
právě Zaniboni," píše Houska.
Stopy vedou do Prahy
Vypadalo by to, že Italové řeší své vnitrostátní politické problémy po svém, kdyby nevyplulo na povrch zvláštní podezření.
Peníze pro Zaniboniho prý pocházely od československých sociálních demokratů a nebylo jich zrovna málo. Tři sta tisíc franků.
Za ně si Zaniboni koupil mimo jiné i automobil Lancia Lambda, který mu sloužil k objíždění spiklenců a kterým přijel toho osudného 4. listopadu na místo atentátu.
Jenže netušil, že italská policie je na stopě nejen jemu, ale mapuje celou spikleneckou skupinu, takže má informace i o jejím financování.
Hrozil nemalý mezinárodní skandál. Tím spíše, že Československo a Itálie byly v té době přátelské státy. Tedy oficiálně. Ale zkušení (a zřejmě i mocní) italští policisté vysledovali, že peníze k Zanibonimu doputovaly od československého dopisovatele
sociálnědemokratických novin Právo lidu Gustava Wintera (a bratra politika Lva Wintera), který působil v Paříži.
Tam se sešel rok před atentátem se Zanibonim. Jenže odkud získal peníze Winter? Ze stranické pokladny?
Podle Housky, který prostudoval obrovské množství dobových dokumentů, vede stopa do Československa a tam... Tam přímo na Pražský hrad.
Ostře sledovaný proces
Zaniboni totiž skončil ve vězení a čekal na soud. Ale před zvláštním tribunálem stanul až o dva roky později: v roce 1927.
Proces pečlivě sleduje i československý vyslanec v Itálii Vojtěch Mastný, který získal z procesu tajně pořízené zápisky.
U soudu Zaniboni upozorňuje na kontakty svých levicových kolegů s prezidentem Tomášem Masarykem, zmiňoval se i o jeho synovi. Nepochyboval, že peníze nepocházejí od československých sociálních demokratů, ale přímo z Pražského hradu.
Bylo to možné? Československá oficiální místa vše (pochopitelně) popřela. Jenže ani Mussoliniho Itálie nebyla až do začátku války nijak krvelačnou zemí.
"Brutalita v předválečné Itálii nedosahuje té míry, jakou známe z Hitlerova Německa nebo Stalinova Sovětského svazu," připomíná Houska.
Co je pro náš příběh důležité: Zaniboni je odsouzen na "pouhých" třicet let. Přežil válku, dostal se na
svobodu, dokonce napsal knížku. A v ní se znovu zmínil o československém prezidentovi: "Starý Masaryk nám pomáhal."
Byla to zmínka o protifašistickém boji, nikoli o tom, že by Masaryk věděl o plánovaném atentátu, či jej dokonce financoval.
Nebo to mohlo být ještě jinak?
Masaryk a atentát na Lenina
Podívejme se na jiné podezření, které zdánlivě překvapivě přinesl mladý francouzský historik Alain Soubigou před pěti lety.
Ten se v obsáhlém Masarykově životopise zmiňoval mimo jiné i o kontaktu Masaryka s ruským teroristou Borisem Savinkovem, který chtěl zorganizovat atentát na vůdce nového bolševického státu - Vladimíra Iljiče Lenina.
Nebylo to poprvé, kdy toto podezření zaznělo, objevilo se už v padesátých letech, ale tehdy nebylo zcela jasné, zda nejde o obyčejnou, a hlavně účelovou propagandu.
Soubigou popisuje schůzku, na níž prý Masaryk slíbil Savinkovovi 200 tisíc rublů na teroristickou činnost.
Můžeme mu věřit? Není přece jen možné, že Masaryk byl pragmatický politik ochotný sáhnout i k podpoře takových akcí, jako byl politický atentát?
Odborníci jsou však právě k takovým závěrům velmi nedůvěřiví. Už proto, že Soubigouova kniha o Masarykovi sice byla ve Francii oceněna, ale pro českého čtenáře je v ní plno nepřesností.
Rezervovaní jsou i čeští spisovatelé a historikové:
"Toto podezření se opíralo o výpověď vězně, Rusa Savinkova, před totalitním (sovětským) soudem. Totalitní instituce z principu napadají osobnosti demokratického světa, protože se jimi právem cítí ohroženy - ne jako organizátory atentátů, ale jako nositeli mravního kreditu, který ony samy nemají a nemohou mít," vysvětluje spisovatel Pavel Kosatík.
Podle něj je to podobné i s podezřením, které o Masarykovi vyslovil atentátník Zaniboni před fašistickým soudem v Itálii.
"K případné roli T. G. Masaryka v atentátu na Mussoliniho jsem velmi skeptický," doplňuje Kosatík.
Jak to asi bylo
Ani podle výsledků bádání historika Housky si Masaryk žádný atentát určitě sám neobjednal.
"Co se týká plánovaného atentátu na Lenina, je podíl Masaryka na něm asi stále sporný. Ale u Mussoliniho můžeme jakoukoli Masarykovu aktivní účast zcela vyloučit.
Víme, že si žádný atentát neobjednal, že jen poskytl peníze opoziční straně spřáteleného státu, což se v tehdejší Evropě dělo, i když neveřejně, protože to bylo zasahování do vnitřních věcí dané země," vysvětluje Houska.
Připomíná, že dnes je podobná finanční pomoc zcela normální a nikdo se nad ní nepozastavuje. "O plánovaném atentátu nanejvýš mohli vědět Zaniboniho přátelé v Paříži," říká Houska.
Na druhé straně je jisté, že podobně jako Zaniboni cítil odpor k nastupující diktatuře, přesně totéž pociťovali i v Praze, takže se i přes smluvně přátelský vztah obou zemí rozhodli pro podporu opozice.
Proč se na vše zapomnělo?
Přestože Zaniboni jednal se spiklenci na vlastní pěst, sám fakt, že byl atentátník zaplacen penězi spřáteleného státu, mohl vyvolat obrovskou mezinárodní blamáž. To se však nestalo. Nejspíš proto, že vládnoucí fašisté neměli dost důkazů o původu peněz a pak přišly nejspíš i jiné starosti a nakonec válka.
Na nešťastného atentátníka se nakonec zapomnělo. Nejspíš i k úlevě tehdejších pražských politiků. Možná i k úlevě atentátníka, kterému je v roce 1941 vězení zmírněno na vyhnanství.
Jen jeho pozoruhodná výpověď zůstala uložena v italských archivech. Možná však stojí za pozornost vrátit se k úvaze, kterou jsme vyslovili na začátku: Jak by to vypadalo, kdyby se atentát povedl? Byly by dějiny opravdu jiné?
"Obávám se, že už nebyly podmínky k tomu, aby se tehdy v Itálii obnovila nějaká forma parlamentní demokracie," říká Houska.
Podle něho měl atentát šanci o rok dřív, kdy režim ještě nebyl tak silný. Ale to jsou nadbytečné úvahy, které historikové nemají rádi. Dějiny jsou jen jedny. A podle nich Zaniboni nevystřelil.
