Čtyřiačtyřicetiletý Lajčák má s Balkánem zkušenosti. Byl slovenským velvyslancem v Bělehradě, loni dohlížel na referendum o nezávislosti Černé Hory.
Ve funkci střídá Němce Christiana Schwarze-Schillinga, jenž si za bosenskou misi vysloužil kritiku. Vyčítali mu příliš malou aktivitu - choval se spíš jako pozorovatel. Ale Bosna ještě pořád potřebuje víc...
Pane Lajčáku, jaké jsou největší problémy současné Bosny a Hercegoviny?
Země se po loňském neúspěšném pokusu reformovat ústavu ocitla na mrtvém bodě. Politici jakoby neuvažovali o budoucnosti, reagují na každodenní události, a to často přehnaně. Pořád se cítí v situaci, kdy musejí nahlas obhajovat zájmy svého etnika a nadřazují je nad zájmy státu. Čili jménem Bosny a Hercegoviny jako státu v podstatě nemá kdo hovořit.
Zemi vládne tříčlenné předsednictvo, v němž sedí zástupce tamních Srbů, Chorvatů i muslimů. Chorvaté a hlavně Srbové mají neustále separatistické tendence. Je vůbec možné, aby se vzdali nacionalismu a dohodli se?
Já si nepřipouštím, že by se nedohodli. Mou ambicí je překonat současnou atmosféru, normalizovat ji. Když teď otevřete bosenské noviny, jako byste otevřeli lednici. Takový chlad vás ovane. Přitom tamní lidé si zaslouží, aby se začalo mluvit o normálních věcech, jako je ekonomika, sociální záležitosti, prostě budoucnost.
Čím ale bosenské politiky chcete motivovat?
Vidinou Evropy. Evropská integrace je to nejsilnější, co jim můžeme nabídnout. Bosna za poslední rok ztratila tempo a dnes je od EU nejvzdálenější ze států regionu. Všichni ostatní proti ní mají náskok.
Co je tedy potřeba udělat ze všeho nejdřív?
Potřebujeme uskutečnit reformy, hlavně reformu ústavy, protože ta současná je vlastně válečná. Byla součástí Daytonské mírové dohody a jejím primárním cílem bylo zastavit válku a umožnit fungování příměří. Teď, po dvanácti letech, pochopitelně před společností stojí nové výzvy. Další reforma, o které se hodně hovoří, je reforma policie. Její důležitost spočívá především v tom, že je jednou z klíčových podmínek pro podpis Stabilizační a asociační dohody s EU.
Bosna je vzhledem k národnostnímu složení potenciálně výbušným regionem. Hrozí v případě totálního krachu současných jednání nový ozbrojený konflikt?
Já tam takový potenciál necítím. Víte, na to v první řadě musíte mít vnitřní atmosféru. Někdo musí mít zájem na tom, aby byl konflikt. A Bosna je válkou tak vyčerpaná, že nevidím kohokoliv, kdo by měl zájem ji do ní znovu přivést.
Z funkce vysokého představitele vyplývají velké pravomoci. Můžete měnit či rušit rozhodnutí tamních politiků, popřípadě činitele i odvolat. Hodláte toho využít?
Úřad vysokého představitele musí hlavně citlivě posuzovat, do jaké míry zasahovat do politických procesů. Žádná krajnost není dobrá, ani když tento úřad dusí politický systém a přílišnou intervencí znemožňuje přirozený vývoj, ani když se naopak změní v cosi jako pozorovatelskou misi. Já jim rozhodně nehodlám vnucovat politické kroky zvenku. Spíš budu vytvářet podmínky, možná i tlak, ale pouze na to, aby sami dosáhli vnitřní dohody.
Balkánským tématem číslo jedna je teď budoucí statut Kosova. V Radě bezpečnosti OSN momentálně leží návrh na faktickou samostatnost jihosrbské provincie. Může nezávislé Kosovo povzbudit separatisty v Bosně a Hercegovině?
Bosna má svou historii a své výzvy, na které se potřebuje soustředit. Na druhou stranu je pochopitelné, že dění v Kosovu v každém případě má vliv na situaci v regionu. Minimálně tím, že vysílá nějakou zprávu ostatním státům, vytváří atmosféru. Kdybych se měl vrátit k loňskému referendu o nezávislosti Černé Hory: podle mého názoru poslalo zprávu o tom, že i o takovýchto citlivých otázkách se lze domluvit. Víme, že to, co v Černé Hoře proběhlo, mělo na region uklidňující vliv. Proto je v našem zájmu, aby řešení situace Kosova bylo co nejkvalitnější.
To je velmi diplomatická odpověď. Ale existuje takové řešení?
V těchto dnech probíhá v OSN intenzivní komunikace zainteresovaných stran o podobě rezoluce. Hledá se taková cesta, která by byla akceptovatelná pro všechny. Myslím si, že ten proces jde správným směrem. Konec konců, mezinárodní společenství už do toho problému investovalo tolik času a energie, že je více než žádoucí, aby byl výsledek kvalitní.
Moskva vyhrožuje, že v případě Kosova použije v Radě bezpečnosti práva veta. Opravdu jí Srbsko za to stojí, nebo jde spíš o mocenský boj mezi Ruskem a Spojenými státy?
Jde tu pochopitelně o víc než o Kosovo. Ruské veto je jednou z možností. Věřím, že k tomu nedojde, ale jakmile Rusko bude postavené do situace, kdy bude osamoceno, tak ho použije. V tom neblafuje.
Myslíte si, že se mezinárodní společenství poučilo z chyb, které nadělalo za balkánských válek? Že kdyby se rozhořel nový konflikt, reagovalo by lépe a nedopustilo by například něco tak otřesného, jako byla Srebrenica?
Moje zkušenost je taková, že ano. Už jen proto, že ty věci byly pojmenované. A že se ví, v čem mezinárodní společenství selhalo.
A kde tedy?
Hlavně v tom, že jednotky měly nedostatečný mandát a nebyly připravené reagovat na situaci. Často se stalo, že na místě bylo hodně vojáků, ale jejich mandát od domácího parlamentu byl omezený. Čili nesměli tohle, druzí zase tamhleto. Jedni nemohli mít těžké zbraně, jiní nesměli přijít do kontaktu s masou a tak dále. Mezinárodní společenství z toho vyvodilo závěry. Proto nevěřím, že by se to mohlo opakovat.
V Bosně a Hercegovině budete rok. Co byste považoval za úspěch své mise?
Když bude země ukotvená do procesu evropské integrace a když tento trend bude hnaný z vnitřku. To znamená, že politici budou cítit tlak veřejnosti na to, aby všechno, co dělají, měřili evropskými hodnotami. Takže úspěchem vlastně bude, když úřad, který přebírám, nebude muset dále v Bosně a Hercegovině existovat.
