Výsledky ze zámoří mohou být oznámeny až v neděli po osmé večer. V prvním kole mají Francouzi na výběr ze dvanácti kandidátů. Protože žádný z nich nemá šanci získat už v neděli nadpoloviční většinu, rozhodne se 6. května mezi dvěma nejúspěšnějšími.
Málokdo by si vsadil na konečného vítěze. Jistější je to, že z prvního kola postoupí konzervativec Nicolas Sarkozy a socialistka Ségolene Royalová. Překvapení ale nejsou vyloučena, protože třetina voličů ještě není rozhodnuta, pro koho bude hlasovat.
Výsledky průzkumů veřejného mínění se různí. Tři z nich, jejichž výsledky byly oznámeny ve čtvrtek večer, ukazují na postup dvojice Sarkozy-Royalová a dva na vítězství Sarkozyho ve druhém kole. Podle třetího průzkumu by druhé kolo mohlo být vyrovnané.
I když osmdesát procent dotázaných sází na postup Sarkozyho a Royalové, nerozhodnutí voliči mohou dostat do hry centristu Françoise Bayroua, zatímco postup Le Pena by byl velkým překvapením. Podívejme se na nejžhavější favority podrobněji.
Kandidátka číslo 1: Johanka z Arku
Ještě na podzim byla Ségolene Royalová mediální královnou. Zářivým úsměvem si podmaňovala veřejnost a zdálo se, že zkostnatělá Socialistická strana objevila tvář, která ji může do Elysejského paláce protlačit hlavním vchodem. Francouzi se pomalu smiřovali s představou, že by hlavu státu mohli poprvé oslovovat madame.
S postupujícím časem jako by političce, které se přezdívá novodobá Johanka z Arku, docházel dech. Ztrácela se ve znalostech zahraniční a obranné politiky. Mezi Francouzi se začaly objevovat pochybnosti, zda jí budou zkušenosti na odpovědnou funkci stačit.
Přitom v politice není žádnou začátečnicí. Působila v několika socialistických vládách, kde se většinou starala o problematiku vzdělanosti, sociálních věcí a životního prostředí.
Royalová, která vystudovala politologii a správní školu, kde se tradičně vzdělávají budoucí politické špičky, se několikrát předvedla jako socialistické eso. Dokázala v roce 1988 pro levici vybojovat tradičně pravicový volební okrsek Deux-Sevres a od té doby už ho nepustila.
Nyní je zase jedinou ženou v čele francouzského regionu. Přesto nebylo snadné, aby svou prezidentskou kandidaturu proti staré gardě v Socialistické straně prosadila.
Francouzská média k tomu používala srovnání ze savany. Sloni chtěli gazelu, která se jim zdála málo socialistická, zadupat do země. Velel jim zemanovským způsobem ze svého venkovského vejminku dvojnásobně neúspěšný prezidentský kandidát Lionel Jospin.
Ona však proti jejich intrikám v předsednictvu nasadila svůj šarm a ve vnitrostranickém hlasování "svedla" socialisty na svou stranu.
Když jí během nepříliš vydařené kampaně začaly klesat preference, vykouřila s Jospinem a stranickou oligarchií dýmku míru a vzala je do svého týmu. Ústupkem za jejich podporu bylo pomalé odstoupení od původních plánů pustit se do reforem podle blairovského vzoru.
Kandidát číslo 2: Napoleon
Francouzi ho přirovnávají k Napoleonovi nejen kvůli jeho malé postavě, ale i kvůli jeho nezkrotným ambicím. Mladý právník Nicolas Sarkozy od svého vstupu mezi gaullisty usiloval o nejvyšší posty. A jde přes mrtvoly.
Na jeho cestě vzhůru zůstala řada bývalých spojenců, které v pravý čas přechytračil. Už ve 28 letech se stal starostou bohatého pařížského předměstí Neuilly-sur-Seine. Ve 34 letech začal poslancovat a ve 38 zasedl ve vládě Édouarda Balladura. Usilovně ho podporoval v boji o prezidentské křeslo při volbách v roce 1995 s nadějí, že po jeho vítězství se sám postaví do čela vlády.
Čekalo ho zklamání. Balladur přes podporu své strany zcela propadl a do Elysejí se vyšvihl Sarkozyho dřívější patron a nyní, ač spolustraník, úhlavní nepřítel Jacques Chirac. Ze snu o premiérování nezbylo nic.
Těžké období však Sarkozy brzy překonal a už v roce 2002 ho Chirac musel jmenovat ministrem vnitra. Sarkozy byl ve svém živlu, obratně si otočil kolem prstu novináře z bulvárních i seriózních médií a za pár měsíců ho znalo více lidí než premiéra Raffarina. Ve funkci upoutal svým tvrdým postojem vůči imigrantům, kteří se odmítají pofrancouzštit. To dostává pikantní příchuť, když si uvědomíme, že Sarkozy má maďarsko-židovsko-řecké kořeny.
I velcí odpůrci mu přiznávají zásluhy na tom, že se jeho zarputilý boj proti pirátům silnic odrazil v dramatickém snížení počtu mrtvých při nehodách.
Sarkozy sice od oficiálního vyhlášení své kandidatury, kterou si vyvzdoroval proti Chirakovu přání, neustále jede v čele prezidentské Tour de France, ale triumfální dojezd až k bráně Elysejského paláce nemá zdaleka jistý.
Na jeho straně sice stojí početný zástup příznivců, kteří mu odpustí každé faux pas, ale velká část Francouzů ho upřímně nesnáší a hlasovala by pro jeho soupeře, i kdyby proti Sarkozymu kandidovala obložená bageta. Proto jeho úkolem ve druhém kole, kam se s největší pravděpodobností kvalifikuje, bude voličům vysvětlit ne to, jak je dobrý, ale že není tak špatný.
Kandidát číslo 3: Jindřich IV.
Mezi žhavými aspiranty na vítězství v prezidentských volbách kandidáta centristů Françoise Bayroua nikdo nečekal. K překvapení všech mu během února raketově vylétly preference a rodák z pyrenejského podhůří rázem začal favoritům šlapat na paty.
Média ho srovnávají s králem Jindřichem IV., který pochází ze stejného regionu a do bitvy o nástupnictví na trůnu vyrazil také v pozici outsidera. Bayrou, který nominaci své strany na rozdíl od svých protivníků získal bez sebemenších potíží, by jeho úspěch rád zopakoval. Za oběma favority stále zaostává, takže hodně záleží na tom, zda se k němu přikloní dosud nerozhodnutí voliči.
Oddaný katolík Bayrou se je snaží získat a zvolil pro to taktiku nekonfliktní kampaně. Slibuje, že když volby vyhraje, vezme do vlády schopné lidi ze všech stran. Jak však bude u poslanců prosazovat své plány, když vítězství jeho UDF v červnových parlamentních volbách připomíná sci-fi, zůstává ve hvězdách.
Stylizuje se do role lidového panovníka, který upřednostňuje selský rozum před chytristikou pařížské administrativy. Chlubí se tím, že je jediný z vážných aspirantů, který umí podojit krávu, jezdit na koni nebo řídit traktor. Mimo to je i úspěšným spisovatelem. Jeho kniha o Jindřichu IV. mizela z pultů jako banány v komunistickém Československu. Prodalo se jí tři sta tisíc výtisků.
O Bayrouově nečekaně úspěšném tahu na branku svědčí i skutečnost, že Francouzi nevědí, jak číst jeho jméno: někteří ho vyslovují "bajrů", jiní "berů". Pokud by nakonec zvítězil, musel by se jeho jméno naučit celý svět.
