Nejsem žádný srab, ale tohle byla hrůza. Nejhorší je ta bezmoc. Nemůžete se vůbec bránit. Sedíte tam, nikdo s vámi nemluví, nikdo neposlouchá vaše vysvětlení. Byl jsem tam skoro tři měsíce a ani jednou neviděl policejního důstojníka. Za celou dobu jsem nebyl na jediném výslechu, kde bych se mohl bránit a dokázat, že policie lže.
Aby měli obvinění čím podepřít, tak třeba vytvořili papír, podle kterého jsme se měli scházet v jedné restauraci v Praze 6 a tam domlouvat únosy podnikatelů. Mému advokátovi stačil jediný den, aby zjistil, že ta restaurace byla otevřená až dva roky poté, co došlo k únosu Lamberta Krejčíře.
Ta bezmoc, nemožnost se bránit a něco vysvětlit. Jsem šťastný, že jsem venku. Ale myslím, že ještě dlouho se mi bude stávat, že až půjdu z práce, podívám se na oblohu, jestli se zase neobjeví nějaký vrtulník. Aby z něj náhodou nevyskočili pánové v kuklách a nezačali křičet: Starko, přepadls, zabils, ukradls anebo jsi někoho znásilnil.
Stejně jako vy uvažuje devadesát pět procent lidí. A já to naprosto chápu. Zní to logicky. Jenže já vám říkám, že s tím případem nemám nic společného, že proti mně policie nic nemá. A pokud přece, tak jsou to jen lži a manipulace. Vždyť oni mohou udělat, co chtějí. Manipulovat s lidským životem jenom proto, že někde zaslechli nějaké drby.
Myslíte toho, který se po čtyřech letech dostavil na policii jednou v listopadu večer, když zrovna měli službu policisté vyšetřující únos Lamberta Krejčíře? A pak kvůli hnutí svědomí řekne, že za tím stojím já. Proti tomu se přece nedá bránit. Myslím, že tenhle svědek je důkazem jedině proto, jak se u nás role utajovaných svědků zneužívá. Vždyť zítra se jich může objevit dalších osm a obvinit mě ze všech možných zvěrstev.
Já se s Lambertem Krejčířem viděl dvakrát a nepamatuji si, že bychom měli nějaký konflikt. Vážně si nedokážu vzpomenout, že bych řekl takovou větu. Nenapadá mě důvod. Chtěl po mně tehdy půjčit nějaké peníze - asi 10 milionů - na zaplacení kauce za syna. Já zrovna žádné volné neměl. Možná to ho rozrušilo.
Co já s tím mám společného? Vážně si myslíte, že je to důkaz proti mně? Že mě to s něčím spojuje? Vždyť já i z těch spoluobviněných polovinu nikdy v životě neviděl.
Třeba proto, že jsem jim odmítl podepsat spolupráci, stát se policejním informátorem. Řekl jsem si, že ve dvaapadesáti už nemám zapotřebí podepisovat nějaký papír. Tahle policie, tenhle útvar, se už kolem mě motá osm let. Pořád mě do něčeho tahají, ale nikdy mi nic nedokázali.