Po tragickém Grossovi vrátil Paroubek sociální demokracii sebedůvěru i preference. Lidovým a takřka rozšafným vystupováním získal velkou osobní popularitu.
Po dlouhé době byl první, kdo přistřihl křidélka prezidentu Klausovi. Dokázal zrušit nesmyslný zákon o stvrzenkách.
Uši důchodců polaskal tím, že reforma penzí není potřeba. Zvýšil platy zdravotníkům. Školákům slíbil bezplatné pastelky. Sudetským Němcům nabídl sice nevelké, ale přesto vstřícné gesto.
Nikoho neurazil, všechny potěšil a ještě si získal pověst rázného chlapíka. Až devadesátý sedmý den všechno změnil. Paroubek čelí první politické výzvě. Drsné rozehnání taneční zábavy rozdělilo veřejnost.
Podle průzkumu tohoto listu je třicet devět procent lidí proti a třicet devět procent lidí pro. Sedmdesát procent občanů si ovšem myslí, že zásah, který premiér vášnivě obhajuje, byl spíše nebo úplně nepřiměřený.
To je nová situace - až dosud získával pan Paroubek kredit jako rozumný manažer, který vášně spíše krotí. Do ideologických sporů se nepouštěl, až na jeden "úlet", při němž označil ODS za větší nebezpečí než komunisty.
Nyní stojí na barikádě a drží policejní prapor. Zuřivě na něj útočí prezident Klaus, ODS, zbití i nezbití mladí lidé, režiséři a další umělci. Předseda vlády těžko může couvnout, i když se snaží svůj původní tvrdý postoj zmírňovat.
Devadesát sedm dní relativních úspěchů je pryč. Paroubek bude muset ukázat, že je něco jiného než mudrlantský pan Kompromis. Teprve když obstojí v této bitvě bez ztráty popularity, můžeme ho považovat za bojovníka těžké váhy. Zatím to nevypadá pravděpodobně.
