Ani nejotrlejší znalec hororů nesvede při Hotelu Rwanda chroupat kukuřici, ani nejžhavější pár si nedokáže žmoulat ruce.
S chladnou hlavou se najdou slabiny. Scenárista děl Ve jménu otce či Hartova válka Terry George poprvé režíruje, občas mu tedy uniknou klišé jako dětský medvídek nabodnutý na mačetě – o to jasněji dál svítí Spielbergův nápad červeného dívčího kabátku v černobílé mase Schindlerova seznamu – nebo zjednodušení panáci zosobňující lhostejný svět bílé civilizace.
Jenže právě chladnou hlavu si divák neuchová, pochyby nevstřebá: film mu to nedovolí. Dvě hodiny tráví na mučidlech emocí, jimž se nelze ubránit, pod útokem běsnění bez východiska, zalit hrůzou tím drásavější, že je předkládána zdrženlivě, bez ozdob, jako v přímém přenosu. Což scénář násobí téměř hororovou stavbou uzavřeného kruhu ohrožení, kdy chviličku úlevy okamžitě vystřídá úder z jiné strany, a nad sílu vnímání ještě staví vykřičník vědomí skutečného příběhu.
George výtečně pracuje s klamným zdáním, že v hotelu, ostrůvku bezpečí a spolehlivosti chráněném zahraničním kapitálem, se nic stát nemůže. Obchodníci se přece vždy dohodnou, služby fungují – ale jak na okamžik zhasne světlo a ohluchnou telefony, strach pronikne i na palubu novodobého Titaniku. Tím spíše, že v očích cizinců nemá lokální válka žádnou logiku, pravidla, řád, jehož by se mohli přidržet. První bojůvky mimo hotel hned nasadí ten nejtěžší kalibr: zkrvavené děti a zjištění, že šokovaný hrdinův syn není raněn, úlevu nepřinese – čí je tedy krev na jeho těle?
Z rádia duní fanatická květomluva výzev k masakru, hrdina uplácí zabijáky penězi, v nouzi vybírá od těch, kdo už mají zbraně u hlavy; nedobrovolná selekce je snad nejkrutější. Hotel zaplaví vyplašení hosté, černoušci ze sirotčince, bezmocní vojáci OSN, jen hrdina dodržuje pracovní rituály, které odvracejí paniku, a počne využívat toho, co se naučil od šéfů – linek, které vedou od obchodníků přímo k evropským politickým kabinetům. Zrůdnost genocidy přinášejí záběry novinářů, svědci líčící zabíjení dětí slyší: Ne, prosím, už nemůžu. Také kino odvrací zrak; už nemůže.
Ale to je teprve začátek, po evakuaci cizinců zůstávají místní napospas osudu, zásoby koňaku i černého humoru v hotelu se tenčí a za jeho vraty kamera vidí houfy znásilněných žen nebo silnici posetou mrtvolami, po nichž v mlze přejíždí nic netušící řidič.
Pro hlavní roli nutili producenti režisérovi hvězdná jména jako Denzel Washington, Wesley Snipes či Will Smith. Odmítl a věděl proč: méně známý Don Cheadle působí mnohem autentičtěji, navíc si právem mohl jít i pro Oscara. Hraje totiž to nejtěžší: tvář s nadlidskou sebekázní, věčně v kravatě, věčně k službám, jenom ve výrazu očí může zrcadlit své pocity, když třeba od manželky žádá slib, že v nejvyšší nouzi se raději sama zabije i s dětmi, nebo když útok na konvoj vezoucí jeho rodinu slyší přímo z rádia.
Film tak drtivý si musel v závěru dopřát alespoň jednu dobrou zprávu. Ta špatná totiž zazní na počátku, kdy televizní reportér hořce odhadne účinek svých záběrů hrůz: "Lidi se na ně podívají, řeknou – proboha, to je strašné" – a půjdou dojíst večeři."
