nejčerstvější zprávy z posledních hodin naznačují, že mezi obětí nové taktiky iráckých ozbrojenců – únosů a následného vydíraní – se mohla stát i skupina prominentních českých novinářů...
Česká a světová veřejnost je médii každodenně informována o nových otevřených útocích na koaliční (nejen americké) síly, o vojenských a civilních ztrátách. Zprávy o využívání taktiky únosů a vydírání politických reprezentací postižených států, která byla iráckými povstalci v průběhu minulého týdne masivně obnovena, má však na běžného občana i na politické představitele států irácké koalice přímý psychologický účinek nikoli nepodobný teroristickému útoku.
Zejména jejich motiv je shodný – vyvolat strach a získat pozici neuchopitelné síly a převahy pro další vyjednávání, jehož „message“ je v tuto chvíli jasný: odejděte z Iráku nebo budou vaši lidé zabiti.
Aktuální otázkou v tuto chvíli je, jak budou političtí představitelé, včetně těch českých, na výhružky reagovat: odejít z oblasti či zůstat i za cenu civilních obětí? Setrvání vojenských jednotek i civilních zaměstnanců v Iráku v tomto případě už není pouze otázkou „zachování tváře“, je nutné si uvědomit, že ve světle posledních událostí by postupné (a potupné!) stažení jednotlivých národních kontingentů mělo dalekosáhlé následky.
Tuto skutečnost – nebezpečí, že by se z Iráku po zbrklém ukončení přítomnosti koaličních vojsk stal „nový Afghánistán“, tzn. zázemí a vojenský výcvikový prostor mezinárodního terorismu – naštěstí světové vůdci, od Blaira po japonského premiéra Koizumiho, výrazně vnímají a sdělují svůj záměr setrvat navzdory výhružkám či dočasnému tlaku veřejného mínění.
Takzvaná „španělská“ reakce na – jakkoli drastický a nelidský – madridský vzkaz teroristů z 11. března, jež vyústila v rozhodnutí o stažení španělských jednotek z Iráku, ve zbytku koaliční komunity zatím nezapustila kořeny.
Česká republika, po stažení polní nemocnice v prosinci minulého roku, disponuje v Iráku kontingentem armádních policistů čítajícím osmdesát mužů, kteří operují (v zatím) klidnější oblasti okolí Basry, a měnícím se počtem civilních zaměstnanců – expertů, novinářů, humanitárních pracovníků atd.
Česko tak, narozdíl od mnoha jiných států (včetně Ukrajina či Bulharska), nemá v Iráku přímé vojenské zastoupení. Nebezpečí útoků a únosů českým občanům však pochopitelně rovněž hrozí, resp. se po potvrzení zpráv o únosu skupiny českých novinářů stane realitou, a naše politická reprezentace se dostane pod tlak iráckých vyděračů i české veřejnosti. Jak bude na tuto situaci reagovat?
Domnívám se, že existuje řada pádných důvodů proto, aby se Česká republika (stejně jako širší mezinárodní společenství) nenechala vyprovokovat a zůstala v Iráku až do nikoli „hořkého“ konce. Vojenská koaliční přítomnost v Iráku, vůči jejímuž rozsahu a formách působení existuje mnoho připomínek a kritických poznámek, je totiž nejen „nutným zlem“, ale zejména viditelnou symbolickou předehrou k následným politickým změnám, tj. k předání vlády v oblasti místním představitelům.
Vojenské operace v Iráku však musí být doplněny a vyváženy diplomatickým úsilím, intenzivním jednáním mezinárodního společenství pod „legitimizujícím“ mandátem Organizace spojených národů, které by zahrnulo nejen současné členy koalice, ale zejména reprezentace arabských států regionu – těch států, jež se obávají eskalace násilí a náboženských a dalších fanatismů z Iráku na jejich území.
Česká republika, jako člen irácké koalice, ale zároveň jako země, která tradičně disponuje širokým spektrem kontaktů v arabském světě, by (místo stahování jednotek z Iráku) v tomto celosvětovém diplomatickém úsilí mohla a měla hrát aktivní, či přímo iniciační roli. Není totiž v zájmu nejen České republiky, ale celé světové komunity, vybudovat si zbrklými „posuny“ (a zejména odsuny) z Iráku novou „zemi džíhádu“.
