Již v minulosti se NATO snažilo tento problém odstranit, zejména prostřednictvím Iniciativy obranných schopností (Defense Capabilities Initiative - DCI). Je veřejným tajemstvím, že tento program ztroskotal.
K mnohem konkrétnějším závazkům přistoupily členské státy Severoatlantické aliance na Pražském summitu na podzim 2002. Členské státy se dohodly vytvořit síly rychlé reakce (NATO Response Force – NRF) tvořené pozemními, námořními a leteckými silami schopnými nasazení v celém spektru vojenských operací, včetně operací mimo teritorium členů.
Plné operační způsobilosti má být dosaženo do října 2006. Již do podzimu 2003 se předpokládalo vytvoření jádra o síle 5000 - 6000 vojáků. Tohoto cíle také bylo dosaženo.
Od podzimu 2003 je do NRF zapojeno devět tisíc vojáků ze čtrnácti zemí.
Nejvíce se podílí Španělsko (2200 vojáky), dále potom Francie se 1700, Německo s 1100, Velká Británie se 700, Turecko a Itálie se 600, Řecko s 300, Belgie s 250, Nizozemsko s 200, Dánsko se 100 a Polsko s 20 vojáky. Ze strany zúčastněných států budou jednotky vybaveny odpovídajícími prostředky strategického transportu, což je vzhledem k určení NRF velmi důležité.
Česká republika dala k dispozici 80 chemiků. Pozoruhodné je, že Spojené státy přispěly dosud pouze 300 vojáky, čímž se celá záležitost odehrává zatím téměř výhradně v evropské režii. Operační způsobilost NRF byla dosažena 15. října.
Operační pohotovost těchto jednotek se pohybuje od pěti do dvaceti dnů. Hlavním úkolem je působit při řešení krizí kdekoli ve světě, zejména v jejich počátečních fázích. Doba nasazení by neměla přesáhnout třiceti dnů. Pro vyslání jednotek je třeba souhlasu všech členů NATO.
|
Vše o summitu NATO v Praze najdete ZDE |
Přesto ale ani komplexní realizace NRF do podzimu roku 2006 neřeší významný problém zatěžující a ovlivňující transatlantické bezpečnostní vztahy, totiž výraznou a zvětšující se disproporci mezi vojenskými schopnostmi Spojených států a evropských členů NATO.
Dosavadní výsledky byly totiž získány většinou restrukturalizací již existujících vojenských kapacit a evropské členské státy NATO nové vojenské kapacity de facto nezískaly, přestože se o to velmi intenzivně snaží, o čemž svědčí probíhající reformy takřka všech významných evropských armád.
Proto jsou dosud dosažené výsledky sice pozitivním krokem na dlouhé cestě, který ale musí být následován dalšími, pokud chce být NATO skutečně akceschopnou bezpečnostní organizací prakticky užitečnou členským státům v současném mezinárodním bezpečnostním prostředí.
Každá cesta má ale svůj začátek a (některé i úspěšný) konec. Který z těchto konců bude realitou při přizpůsobování vojenských kapacit evropských členských států NATO současným potřebám a ukáže až budoucnost následujících let.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
