George Bush však začíná jednat pod tlakem: nejdůležitějším datem v poválečném Iráku se už nezvratně stal 2. listopad 2004, den amerických prezidentských voleb.
Bush chce mít v té době co nejvíce vojáků doma. Stačí však do té doby položit základy ne-li k irácké demokracii, tak aspoň ke klidu a stabilitě? "Náhradní" plán, k němuž se Američané uchýlili, když nevyšel ten původní, vypadá docela dobře.
Změnit přístup, tedy politicky slevit a současně vojensky přitvrdit proti gerilám, je rozumné. Je to taky jediné možné východisko. Ale věc má háček.
Tento jízdní řád měl vzniknout v létě, kdy byl ještě relativní klid, a byl by skvělý. Až zkušenost příštích týdnů ukáže, zda teď není už ve chvíli zrodu příliš zastaralý, protože situace v Iráku zašla mezitím příliš daleko.
Proto lze říci: známe datum, kdy Iráčané mají převzít vládu 30. červen. Ale to ještě neznamená, že automaticky známe taky konec krize.
Američané šli do Iráku s vírou, že dobro se prosadí samo. Podobně jako věřili, že Saddám má zbraně hromadného ničení, nepochybovali ani o tom, že se v zemi rychle prosadí demokracie, zákon a pořádek. A irácký příklad přiměje i ostatní Araby k touze po kultivované změně. Kvůli této víře si ponechali na Irák monopol.
Jenže víra v Iráku hory nepřenesla a následky se začínají přelévat do světa. Jak? Podívejme se do Istanbulu. George Bush před časem prohlásil, že čím jsou USA úspěšnější v Iráku, tím jsou jejich nepřátelé odhodlanější.
Ale ve skutečnosti je to naopak. Teroristé a gerily jsou tím bojovnější, čím těžší má momentálně Amerika problémy. Proto pro Bushe vedou z Iráku jediné dveře. Je to odchod až poté, co země bude klidná. Pokušení odejít dřív bude strašně silné, zvlášť až se přiblíží volby. To by však bylo nejhorší řešení. Vypadalo by jako útěk. Oprava druhého podání už v pravidlech není.
