Proč, když policie zjistí, že je čelný politik odposloucháván, jenom mávneme rukou: Ach, ty jejich hry? Přitom důvody ke štěstí jsou. Nikdy na tom nebylo Česko lépe než teď.
Před čtrnácti lety jsme byli státními otroky. Teď se těšíme všem svobodám. Hmotná úroveň, měřeno počtem hypermarketů na metr čtvereční, není špatná a roste dá. Země je respektovaným hráčem na světové scéně.
Budoucnost v unii slibuje další vzestup. Sportovci jsou úspěšní, snad už jen nějaký dramatik nebo zpěvák světového formátu nám chybí. Tak proč nejsme šťastní? Je to snad tím, že očekávání ze 17. listopadu nebyla naplněna?
Jiří Dienstbier na prahu devadesátých let říkal: Proč zpátky do Evropy? Vždyť tam už jsme. V roce 1993 řekl Václav Klaus, že transformace skončila. O tři roky později slíbil na rok 2000 dvacetitisícové platy.
Václav Havel se zas netajil nadějí, jak naše totalitní minulost obohatí svět. Mýlili se. Ale to přece není důvod k rozčarování. Ten je jinde.
Amnesty International nás řadí do páté desítky zemí podle míry korupce. Sami považujeme sedmdesát procent policistů za úplatné. Myslíme si, že úplatek je nejlepší cestou ke kvalitní lékařské péči a ke spravedlivému rozsudku.
Desetina lidí je nezaměstnaných a nikdo neřekl, jak jim pomoci. Založit podnik trvá u nás skoro nejdéle na světě. Úředníci nás obtěžují vyhláškami o zákazu prodeje kondomů.
Víme, že někteří z nás, zvláště ti, kdo jedí téměř zadarmo v parlamentní restauraci, mají neomezenou přednost, a to i když si neopatří auto majáčkem. Nevěříme, že v této zemi jsou stejné podmínky pro všechny.
Zhusta jsme přesvědčeni, že vliv, peníze a moc jsou víc než nápad, talent a spravedlnost. Máme moře důkazů, že to není blbá nálada, ale fakt. Politici nejsou schopni a zdá se, že ani nechtějí tyto zásadní problémy řešit.
To, že poněkud přiškrtí své plýtvání, vydávají za reformu. A nanejvýš nám občas zkontrolují lékárničky v akci Kryštof. Proto nejsme šťastní.
