Tak jako jeho českého kolegu Emila Novotného, odsouzeného za stejný zločin ještě o rok dříve, Hanykovicse nad vodou udržuje sladká naděje - už jen dny oba dělí od vysněného konce thajského dramatu, od převozu do Prahy.
Snad nikdo se tak nikdy netěšil na "fešácký" český kriminál jako oni. "Jsem českému státu nesmírně vděčný za to, co pro mě dělá," komentuje Hanykovics šestileté úsilí diplomatů, aby s Thajskem uzavřeli dohodu o vzájemné výměně vězňů, jež jemu i Novotnému umožňuje odpykat si zbytek trestu v České republice.
Nyní již jen čeká, až pro něj z Prahy přijede v nejbližších týdnech eskorta.
Sedíme v otevřeném prostoru pro návštěvy v nechvalně proslulé bangkokské věznici Bang Kwang, kam posílají vězně s nejtěžšími tresty, od 25 let výš. Slunce už po ránu zase nemilosrdně pálí, květiny v záhoncích vydávají omamnou vůni, ale Radek Hanykovics jako by nic z toho nevnímal.
Odděluje nás asi metr a půl volného prostoru - právě tolik měří vzdálenost mezi svobodou a nesvobodou, dvojité mříže a husté drátěné pletivo. Postupem času na sebe přes dvojité mříže vězení téměř křičíme, abychom se vůbec slyšeli, neboť kolem je hluk jako v drůbežárně. Lidé se tu překřikují snad ve všech světových jazycích.
Jeden z nejznámějších českých vězňů rozhodně nepůsobí dojmem protřelého kriminálníka. Když ho chvíli posloucháte, napadne vás, že se do drsného prostředí Bang Kwangu nějak nehodí. Hovoří spisovně, své věty precizně formuluje.
Nakrátko ostříhaný, s náznakem bradky kolem úst a v čistém tmavomodrém tričku připomíná přerostlého studentíka. Pohublá tvář, zarudlé oči a věčné pokašlávání svědčí o tom, že místo, odkud ho před pár minutami přivedl dozorce, má k univerzitním škamnám na kilometry daleko.
Za 2,4 kilogramu heroinu dostal padesát let
Dnesčtyřiatřicetiletý Radek Hanykovics se v roce 1996 chystal odletět z Bangkoku do Finska s balíčkem 2,4 kilogramu heroinu připevněným na těle. Neodletěl. Policie ho lapila a thajský soudcemu napařil padesát let vězení. Ty mu pak královská milost snížila na polovinu, z níž si už sedm roků odseděl.
Dnes říká, že svého činu lituje, a dokonce připouští, že pobyt v Bang Kwangu mu přinesl i cosi pozitivního. Byť tam prožil i hodně krušné chvíle. "Diametrálně jsem překopal své životní hodnoty," říká. "Dřív jsem nežil, jen přežíval, teď vidím svět z jiného úhlu. Naučil jsem se tu spoustu věcí o sobě," dodává.
Dozorce ve velkých černých brýlích, který jako by vypadl z amerického filmu, nás po očku pozoruje a kouří pod cedulí "Zákaz kouření". "Přišel jsem o roky života, pošpinil jsem jméno rodiny, protiváhou je zkušenost, která se nedá koupit, dostanu-li druhou šanci, vím, o čem je život," pokračuje.
Zdá se, že muž, který se podle svých slov dříve honil jen za požitky, ve vězení dospěl. Živě se zajímá o dění v Česku, píše si deník, dopisuje si se spoustou lidí, čte všechno, co mu přijde pod ruku. Zvláště v angličtině, která se ve vězení stala jeho druhou mateřštinou.
"Někdy mám problém spíš s češtinou," poprvé se usměje. "Některé termíny si musím vybavit nejprve v angličtině a pak si je v duchu přeložit." Na bloku 2, kam ho zařadili, totiž mezi zhruba tisíci kolegy převládají anglicky hovořící cizinci.
To je také důvod, proč příliš nepokročil v thajštině. "Emil Novotný ale thajsky válí skvěle," vzpomene na druhého českého vězně, s nímž se vidí jen při společných návštěvách úředníků ambasády.
O českých diplomatech mluví s velkým uznáním - bez nich by neměl šanci odjet dříve do České republiky. "Nečekal jsem, že to bude mít takovou úroveň," říká o pomoci, kterou mu poskytuje ambasáda v Bangkoku, prakticky jeho jediné spojení s vnějším světem.
Hrůzné mýty neplatí
O Radku Hanykovicsovi panuje v českém tisku několik mýtů. Jeden můžeme na tomto místě hravě smést ze stolu: Vězeň má všech deset prstů. "Také jsem četl, že mi měl dozorce useknout malíček," rozesmál se. "Ani nevím, kde se to vzalo. Vidíte, mám všechny," zvedá ruce a rozevírá nad stolem prsty.
Radek Hanykovics si nijak zvlášť nestěžuje na vězeňské podmínky, za sedm let si ostatně už nejspíš zvykl. Avšak viditelně zvážní, když hovoří o zdravotních problémech. Tady už totiž jde doslova o život. "Sám jsem přestál žaludeční vředy, přišel jsem o několik zubů a teď vykašlávám krev," vypočítává.
"Mnozí vězni jsou těžce nemocní, léky, všechno si musíme platit sami. Pomoc mnohdy nepřijde včas," říká a vzpomíná na slovenského přítele Ivana Zavadinku, který v Bang Kwangu loni zemřel.
"Byli jsme si hodně blízcí, spali jsme vedle sebe na cele," vysvětluje vězeň a v očích se mu zalesknou slzy. "Nemohl mluvit, zvracel krev, v noci ho ošetřovali jen spoluvězni. Kdyby ho včas převezli do policejní nemocnice, mohl tu ještě být."
"Nejvíce se těším, že zase uvidím hvězdy," říká vězeň
Je patrné, že Radek Hanykovics se už nemůže dočkat převozu do České republiky. Shání si informace o možnostech studia ve vězení a také doufá, že se mu v Čechách zlepší jeho chatrné zdraví. "A jako sůl bych potřeboval zubaře. Nejvíc ze všeho se ale těším, až uvidím hvězdy," vyhrkne spontánně.
Budoucnost v českém kriminále si však nijak neidealizuje. "V ČR mě čeká milion problémů, ale jsem odhodlán je řešit. Tady to nejde, tady jsem odkázán jen na pomoc zvenčí, to je frustrující," tvrdí.
Hanykovics říká, že si až ve věznici uvědomil, jaký zločin vlastně spáchal. "Nebral jsem drogy tak vážně. Až tady jsem se setkal s narkomany, se zoufalými lidmi. Už vím, co drogy člověku dokážou udělat."
Vězně nyní posiluje víra, že časem mu prezidentova milost trest sníží a vyjde z vězení, aby stačil v životě ještě něco vykonat. "Chci dokázat nejen sám sobě, ale i ostatním, že stálo za to mě podpořit. Vím, že už nikdy nepřestoupím zákon. Žádám jediné, ještě jednu šanci."
