Na demonstraci se sešlo jen několik set odpůrců ideje tehdejšího státu - Československé socialistické republiky. Zasáhla proti nim režimní policie.
Ze smrště změn, která náš stát nejprve rozdělila pomlčkou a potom hranicí, aby nakonec oba jeho pahýly dovedla do NATO a na práh unie, můžeme usoudit, jak dramatických bude těch příštích patnáct let.
Letošní výročí je z tohoto hlediska do jisté míry symbolické. Poprvé si je připomínáme jako lidé, kteří se vydávají zpět do veleříše. Před pětaosmdesáti lety Rašín, Kramář a spol. utíkali z jiné říše.
Není proto divu, že nedávno z parlamentních lavic silně zaznělo: Nechceme, aby nám zase vládli Habsburkové! Evropská ústava, kterou máme možnost přijmout nebo odmítnout, zakládá nebezpečí, o kterém mluví prezident Klaus: můžeme se v novém "superstátě" rozpustit jako kostka cukru.
Kdyby otcové zakladatelé Československa měli hlasovat o ústavě, jak by se rozhodli? Neřekli by podobně jako poslanec Tlustý: Jha jedněch vládců jsme se zbavili a už nám nutí jiné? Jen místo do Vídně budeme se suplikami jezdit do Bruselu? Anebo by nadšeně zvolali: Hle, naplňuje se, o čem jsme snili.
Evropa v rovnoprávném svazku demokratických národů, bez válek a útlaku, Evropa sociální? Můžeme se vsadit, že realita Česka bude někde mezi těmito extrémy. O to těžší však čeká politiky rozhodování. Žádná revoluce jako před pětaosmdesáti či čtrnácti lety je neusnadní.
