Nový je i tlak hejtmanů. Tahle čerstvá politická síla tady dosud chyběla.
A právě ona může urychlit řešení problémů ve zdravotnictví. Vlády až dosud z každé "krize" unikaly pohodlným přilitím dalších (našich) peněz. Manévr je to drahý, neúčinný, a hlavně nekonečný.
I Marie Součková zatím nabídla nemocnicím jen první rychlou pomoc: stát opět vypomůže.
Reformy, které by tohle perpetuum mobile zastavily, jsou totiž teprve v hlavách odborníků a v ministerských šuplících. Proč jen tam? Paní ministryně neměla o rostoucích potížích resortu ponětí až do chvíle jmenování? Ve stranických šuplících neležel uchystaný scénář reformy?
Marie Součková ji slíbila do dvou let. To se však její vláda bude pomalu loučit a reformní odvaha předvolebně splaskne. Vždyť i těch pár rozumných návrhů ministryně - připlácení za léky, za stravu v nemocnicích, rušení nemocnic - naráží v ČSSD na nepochopení. Přitom každá nutná změna bude nepříjemná.
Uznáme-li například doporučení OECD, musí se zvýšit spoluúčast pacientů, která je u nás mimořádně nízká. Lidé nejsou motivováni nečerpat zbytečnou péči, v návštěvách ordinací tak patříme k evropským rekordmanům. Ke špičce patříme i počtem lékařů a akutních lůžek na obyvatele. Zbytečně se utrácí i tím, že pojišťovny nemají pod kontrolou nemocenskou.
Ze zdravotních peněz se často platí sociální péče v nemocnicích leží lidé, kteří nepotřebují léčit, ale jen ošetřovat. Reforma by měla být spíš velkou než malou revolucí. Jen rušit a šetřit nestačí, nemá-li být ohrožena dosavadní dostupnost péče. Ale slabá vláda to nedokáže.
