Upravit přiměřený kontakt mezi druhým rodičem a dítětem bývá možné. Kde však dobrá vůle prvního rodiče selhává, měl by pomoci stát.
Nežijeme v nějakých předmoderních časech nebo končinách mimo civilizaci, aby děti byly unášeny a každý se musel o spravedlnost starat od počátku do konce sám.
Přesto se zdá, že příslušné instituce jsou často dost nečinné, a tak u nás dochází k faktické diskriminaci jednoho z rodičů. Většinou jím bývá otec, protože devět desetin dětí bývá svěřeno po rozvodu matce, která je považována za "výchovně způsobilou".
Nové zákony mohou v dílčích problémech možná pomoci (nekonat stresující "exekuce" ve školách), ale vyčerpaly již soudy všechny možnosti, které dnes mají? Postižení rodiče si stěžují, že nejsou využita například taková opatření, jako je písemná výzva nebo hrozba pokutou.
Částka dva tisíce je jistě citelnější než někdy symbolicky ukládaných sto korun. A dále: soudy bývají liknavé, věří tvrzením o náhlých onemocněních dětí a nabídkách "náhradních termínů", berou v úvahu výroky zmanipulovaného dítěte.
Policie pod různými záminkami odkládá trestní oznámení. Ve své loňské zprávě zmocněnec vlády pro lidská práva zmiňuje i malý detail: je tu řeč o "právu dítěte na udržování pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči", nikoli o tom, komu dítě milostivě půjčit jako hračku. Jak může slabšímu pomoci zákon, když jsou jeho strážci pasivní?
