Existuje sice Irácká prozatímní vládní rada, ale reálně vládnou v zemi USA v čele s šéfem koaliční správy Paulem Bremerem. Bez ohledu na variantu mechanismu správy Iráku je nutné uvědomit si rizika, kterým bude nutné čelit. Rizika se budou lišit intenzitou nikoliv však formou.
Nejen světové velmoci a síly mnoha organizací a vojenských seskupení získali již mnoho zkušeností s vedením boje a prosazováním svých záměrů v podmínkách velmi podobných situaci v současném Iráku. Podobně se však poučili i protivníci těchto vojenských sil.
Myslí se tím především odpůrci intervenčních armád, ať už se rekrutují z jakýchkoliv řad (v případě Iráku především z řad Saddámových Republikánských gard, řadových vojáků irácké armády, kteří přišli o zaměstnání a pracovníků iráckých tajných služeb), kteří vedou boj způsobem, v němž se koaliční armády jen ztěží dokážou vítězit.
Výhoda odpůrců cizích vojsk spočívá v guerillovém způsobu boje, jež je veden vyčerpávajícím způsobem a taktikou, charakteristický je úskoky, vyhýbáním se otevřenému střetu a nesčetnými léčkami a z dlouhodobého hlediska má vysokou šanci na úspěch, pokud se zásadním způsobem nezmění politická situace.
Odpůrci používaný způsob boje se blíží reakcím na zahraniční intervence v jiných oblastech. Srovnání lze provést na příkladě zemí jako bylo Somálsko v letech 1992 až 1995. Podobné problémy je možné pozorovat už při zkoumání dřívější americké angažovanosti ve Vietnamské válce.
Rostoucí ztráty na straně okupačních armád potvrzují varování, že největší problémy nastanou po ukončení hlavních bojových operací. Téměř každý den umírají v Iráku další vojáci, především pak Američané, kteří na své straně mají již více mrtvých než při operaci Pouštní bouře, a situace se zásadním způsobem nezlepšuje.
Robin Neillands, zakladatel britských Royal Marine Commandos, zmiňuje ve své knize V bojové zóně, Speciální jednotky od roku 1945 (Neillands 2001) čtyři pravidla protipovstaleckého boje. V prvé řadě jde o to, aby byl nepřítel v boji přinucen přistoupit na podmínky obránce (v současné situaci koaličních vojsk). Při sledování dění v Iráku je situace zcela opačná a americké jednotky vedou boj s nepřítelem, který téměř absolutně přebírá iniciativu.
Této chyby si všimli vojenští myslitelé a vojevůdci už dávno před Clausewitzem, ale ne každý se jí úspěšně vyvaroval. Charakter iráckého odporu se tak může přiblížit až povstaleckému boji s širokou podporu mnoha vrstev obyvatelstva.
Existence jasného politického cíle je dalším pravidlem. Při jeho absenci bojují vojáci ve vakuu. V případě Iráku zůstává otázkou, zda takový cíl skutečně existuje i mimo proklamace americké administrativy. Zbraně hromadného ničení se nenacházejí, Saddám nebyl dopaden a míra úspěchu boje proti terorismu zůstává diskutabilní.
Třetím navazujícím pravidlem je, že cíl musí být znám i většině místní populace, která jej musí podporovat. Boj proti terorismu, osvobození od tyranie Saddáma a kýžený mír a svoboda sotva uspokojí neutěšenou situaci iráckého lidu.
Poslední čtvrté pravidlo praví, že demokratické síly nesmí v boji připustit odcizení nezúčastněné části populace. I v tomto bodě si koaliční vojska a političtí vůdcové nevedou nejlépe. Podpora nepopulární Prozatímní vládní rady, Bremerova správa a například ponižující prohledávání iráckých žen americkými vojáky jsou palčivými problémy, které jen přilévají olej do ohně opozičním skupinám a vůdcům.
Nalezení pokroku v řešení vzniklé situace není jednoduché. Především je nutné konstruktivní politické jednání a intenzivní diplomatická aktivita. Přímé zapojení NATO jako celku je málo reálné a rovněž problematické. Nicméně má výraznější multinárodní charakter a přítomnost vojsk více zemí dodává zásahu větší legitimitu.
Problémem je efektivita rozhodovacích mechanismů NATO, ochota jednotlivých členů se akce účastnit, celkový charakter euroatlantické aliance, apod. Navíc agendu NATO vyplňuje mise ISAF v Afghánistánu a s vedením operace jako by byla ta v Iráku nemá prozatím organizace NATO potřebné zkušenosti.
Nejpřijatelnějším řešením pro řadu zemí v čele s evropskými spojenci v NATO, Německem, Francií, Velkou Británií, tak zůstává zapojení OSN. Nicméně i síly Spojených národů budou muset řešit podobné problémy a držet se nejen zmiňovaných čtyř pravidel protipovstaleckého boje, kterým se účast modrých přileb v Iráku může velmi lehce stát.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
