Odměn lidí placených erárem se tento jinak chvályhodný počin bezprostředně a nepříjemně dotkne. Je-li stát chudý, obvykle chudnou i oni.
Potíž je jinde: vláda nemůže mít vůči revoltujícím zaměstnancům ani za nehet čistého svědomí, nemůže jim bez sklopeného zraku opáčit: Sorry, váš chlebodárce stát je v hrozivých dluzích.
Byla to zrovna sociální demokracie, která v minulém volebním období naslibovala vyšší příjmy učitelům, zdravotníkům i úředníkům (mnozí ji také proto opakovaně volili). I do zákona je prosadila - schválila rozšíření tarifních tříd. Od té chvíle, pod tíhou finanční reality, od slibů i od zákona neustále couvá.
Vláda se chytla do vlastní pasti - přesněji do pasti ČSSD. Se zdravou kůží se z ní nedostane. Pro vzdor pedagogů je možné mít pochopení i z dalšího důvodu: školství je popelkou, která má zřejmý nárok být princeznou.
Nejen proto, že investice do vzdělání patří k těm nejlepším a bezpečně návratným. Naše děti čím dál víc vzdělávají lidé, kteří nemají odpovídající kvalifikaci nebo překročili důchodový věk. Plat vysokoškolsky vzdělaného kantora bývá pro ostudu. Pedagogům na středních školách má dokonce ještě klesnout!
Přehlédne-li člověk zdejší krajinu, musí ho napadnout, že vláda nemá šanci životně nutné reformy udělat. Tolik lidí má proti sobě! Tak moc vyhrožují, i děti si za rukojmí chtějí brát.
A přece je udělat musí, i kdyby se žáci přestali na čas učit. Reformy však nesmějí být pouhými přesuny mezi "má dáti - dal". Ve školství krok navíc znamená třeba redukci škol a učitelského sboru, neboť dětí ubývá. Argument "pro méně lidí více peněz" by vzdělaní kantoři mohli uznat.
