První kilometry směrem k irácké hranici naznačují, že se nad námi slitoval. Hned na dalším úseku nám ale ukazuje, že je vždy něco za něco.
Z pouště přichází písečná bouře chamsin. Viditelnost se snižuje jen na několik metrů. Písek se dere všude. Do očí, do nosu, skřípe mezi zuby.
Hranici překračujeme poblíž Um Kasru. Už z dálky je vidět obrněný transportér Warrior. Hlídkují zde britští vojáci. Potvrzuje se informace, že jednání s nimi o vstup na území Iráku bude snadnější.
Na irácké půdě se počasí naštěstí přece jen poněkud zlepšuje. Někdo vzadu v autě prohodí, že nejspíše proto, abychom mohli pořádně vidět tu bídu.
Po silnici pobíhají desítky dětí nabízejících na prodej v tomto okamžiku už téměř bezcenné dinárové bankovky s Husajnem.
Loudící děti a stovky toulavých zdivočelých psů se ostatně stanou věrnou kulisou celé naší cesty.
|
První lékaři odletí odpoledne |
Pro umístění naší nemocnice se hned z několika důvodů jeví jako nejvhodnější jedna z nejchudších čtvrtí města, poblíž všeobecné nemocnice.
Dozvídáme se, že ve městě jsou v současné době tři nemocnice. Zbylé dvě jsou však přece jen modernější a lépe vybavené. Byly totiž určené především pro příslušníky vládní strany Bass.
Realita všeobecné nemocnice však předčí naše nejhorší představy. V notně zdevastované budově chybí prakticky všechno.
Ředitel nemocnice, původem vojenský chirurg Mustafa, se vyptává, kolik a jakých lékařských odborníků budeme mít k dispozici. Ze všeho nejvíce mu totiž chybějí internisté.
Městu hrozí epidemie. Většina zdrojů vody je kontaminována. Nejčastější jsou průjmová onemocnění. Vyskytlo se také už dvě stě případů černé horečky. Chybí i kyslík. Lékaři bez něho nemohou operovat. Před pár hodinami kvůli tomu umřelo další dítě.
"Hned zítra přivezeme deset lahví s kyslíkem z lékařských zásob praporu," slibuje pod dojmem viděného prakticky okamžitě generál Dušan Lupuljev (kyslík byl už ve čtvrtek ráno na místě - pozn. redakce iDNES).
Jen pár set metrů od nemocnice nám ukazují představitelé místní správy vedení Khalafem Al-manšádím rovinaté místo vhodné pro umístění polní nemocnice.
Celkem logicky argumentují tím, že pokud bychom provozovali nemocnici bez návaznosti na jejich zdravotnické zařízení, trvalo by určitou dobu, než by se k nám pacienti naučili chodit.
Všeobecná nemocnice bude navíc moci po odjezdu polní, až se vzpamatuje z nejhoršího, většinu pacientů opět převzít.
Pokud jsme si ještě před chvílí při pohledu na loudící děti mysleli, že se jedná o nějaký nešvar, v okamžiku, kdy mezi ně rozdělujeme několik krabic balené vody, měníme rychle názor.
Teprve o vodu se strhne ta pravá bitva. V životě nikdo z nás snad neviděl tak šťastné dětské oči, jako u těch několika vítězů držících pevně v náručí jako vzácnou kořist plastovou láhev. Vody je takový nedostatek, že některé děti ji pijí přímo z kaluží.
Velení praporu se rozhoduje okamžitě. Zítra budeme distribuovat přímo v nemocnici deset nákladních tatrovek pitné vody. Navíc přivezeme půl náklaďáku vody balené, a to přímo pro potřeby nemocnice.
Na kuvajtskou základnu se dostáváme v devět hodin večer. Pro unavené chemiky ale práce teprve začíná. Do "zítra" zbývá jen nějakých šest sedm hodin. Přitom napustit do cisteren desítky tisíc litrů vody a připravit všechny další nezbytné věci, nějakou chvíli potrvá.
Článek je převzatý z internetových stránek Armády ČR.
