Scudy měly několik vývojových stupňů. První typy technicky vycházely z německých raket V2, které na konci druhé světové války děsily Londýn. Poslední generace raket Scud vznikla v osmdesátých letech.
Sověti osazovali scudy jadernými hlavicemi, ostatní státy Varšavské smlouvy vlastnily pouze konvenční střely.
Státy, které mají scudy ve svém zbrojním arzenálu, je nadále vylepšují a zdokonalují jejich parametry. Například severokorejská modifikace scudu Rodong I má dolet až tři tisíce kilometrů. Pchjongjang na ní pracuje od roku 1993.
Střely se většinou odpalují z mobilních ramp umístěných na nákladních vozidlech.
Irák a střely Scud
Irák v roce 1974 získal od Sovětského svazu dvacet až šestatřicet odpalovacích ramp a neznámý počet střel Scud B (druhá generace raket). Celkem Irák dovezl 819 raketových motorů, které slouží k pohonu raket Scud.
V roce 1987 zahájil Irák program na zvýšení doletu raket Scud, který měl vést k produkci vlastní střely, známé jako Al Husajn, Al Hidžarah nebo Al Abbas.
Zvláštní komise OSN dostala řadu zpráv o dovozu systémů Scud do Iráku i z jiných zemí než Sovětského svazu. Žádné důkazy o takovýchto dovozech však nebyly nalezeny.
S využitím informací www.fas.org
