Jméno neřekneme
Začalo to už před rokem: málokterá otázka vzbuzovala před volbami u politiků takovou nechuť k odpovědím jako právě volba prezidenta. Bylo přitom jasné, že výsledek voleb do sněmovny bude mít na volbu nového prezidenta klíčový vliv.
Šéfové nejsilnějších stran - Václav Klaus a Vladimír Špidla - v rozhovorech pro MF DNES na přímou otázku, koho chtějí nominovat do prezidentské volby, shodně odmítli odpovědět.
"Museli bychom se zbláznit, kdybychom to udělali," prohlásil Klaus. Špidla připustil, že se uvnitř ČSSD mluví o ombudsmanovi Otakaru Motejlovi (sám mu kandidaturu v lednu nabídl), nicméně mnoho už naznačila jeho věta: "Ta záležitost není politicky uzavřena."
Co tím Špidla myslel, je dnes jasné: ačkoliv se tehdejší premiér Miloš Zeman zaklínal odchodem na Vysočinu, bylo jasné, že by se rád rychle vrátil, a to rovnou na Hrad.
Lidovci opatrně připouštěli, že by si za prezidenta přáli předsedu Senátu Petra Pitharta, v rámci koalice s Unií svobody však spíše sázeli na téma přímé volby. Zdálo se, že se ve hře o prezidenta vyjasní až po volbách.
Jak nikoho nezvolit
Jenže se nevyjasnilo. Při jednání o Špidlově koaliční vládě jméno společného kandidáta nepadlo a do programového prohlášení se dostal jen vágně formulovaný bod o přímé volbě - ale bez termínu.
Václav Klaus, ochotný dnes jít do jakékoliv volby, hned po volbách tvrdil: "Za situace takto rozdaných karet a nepřímé volby bych považoval za nemístné kandidovat." Rozmyslel se až v půlce října - a ODS kvůli němu provedla absolutní názorový veletoč: ze zapřisáhlé odpůrkyně přímé volby se během jediného dne stala její největší zastánkyní.
Bylo ovšem jasné, že klíč k Hradu v rukou drží vnitřně rozhádaná sociální demokracie. Miloš Zeman po prázdninách z Vysočiny vzkázal, že by tedy do toho šel, ale až do druhé volby. Zemanovi oponenti okamžitě spustili "operaci důchodce", jen aby mu v cestě na Hrad zabránili.
Stanislav Gross "vyrobil" kandidáta Jaroslava Bureše, Zemana mělo "vyeliminovat" i veřejnosti otevřené "vnitrostranické referendum". Jenže to vyhrál Zeman - a od té chvíle bylo jasné, že se volba prezidenta pro šéfy vládní koalice mění ve volbu "proti prezidentům Zemanovi a Klausovi".
A podle toho vypadaly obojí lednové volby na Pražském hradě. V úspěch kandidáta ČSSD v první volbě Jaroslava Bureše věřil zřejmě pouze on sám. Špičky ČSSD dokonce souhlasily s instalací Petra Pitharta, rychle se však ukázalo, že to "zemanovci" v ČSSD nepřipustí.
V druhé volbě si pak potupu prožil zase Zeman - spojené síly menších koaličních stran a jeho stranických odpůrců ho poslaly zpátky na vejminek už po prvním kole.
Strach z Klause
Zároveň ve vládních politicích rostla obava z lepšících se čísel Václava Klause, který obě volby v parlamentu jasně vyhrál - byť to na zvolení nestačilo. A to vše doprovázel rostoucí vliv a sebevědomí komunistů, s nimiž bez zábran o podpoře vyjednávali všichni demokratičtí kandidáti až na senátorku Jaroslavu Moserovou.
Vládní koalice se však ani z druhé volby nepoučila a rozhodla se v obavách z Klausovy síly v přímé volbě zkusit štěstí do třetice. Úkol zněl: najít kohokoliv, kdo by byl schopen konkurovat Klausovi a na kom by se všechny vládní strany shodly. "Hledáme někoho od Škromacha k Marvanové," naznačil obtížnost úkolu jeden z vládních politiků.
Politici začali v bezradnosti hledat na akademické půdě. Kandidáti Ivan Wilhelm, Helena Illnerová a Pavel Klener však záhy pochopili, že jsou jen figurky, a s díky se z prezidentského klání odporoučeli. A přemluvit se nenechal ani na poslední chvíli "lámaný" vicepremiér Pavel Rychetský. Za dveřmi je přímá volba a Karel Gott.
