Ministerstvo vnitra, které je za zpřístupnění archivů odpovědné, vydává lidem protichůdná stanoviska o agentech, existenci některých svazků zamlčuje a utajuje naprosto banální, třicet let staré dokumenty (například obecné pokyny o přidělování odměn estébákům). Grossův úřad kromě toho nestíhá. Listování v archivech podle nového zákona zatím umožnil jen několika lidem. Tisíce dalších teprve čekají na přidělení termínu. "Prostě to normálně sprostě sabotují," komentuje počínání státu historik Pavel Schovánek.
Svazek nejdřív byl, pak zas nebyl
Historika k silným slovům opravňují jeho vlastní zkušenosti. Roky pracoval na Úřadu dokumentace zločinů komunismu a prošly mu rukama stohy materiálů StB. Když po platnosti nového zákona o některé z nich zažádal na vnitru, dorazily mu překvapivé odpovědi: Nic takového jste mít v ruce nemohl, protože to neexistuje.
Ministr vnitra Stanislav Gross říká, že o komplikacích nic neví. "V tuto chvíli takové informace nemám. Ale prověřím to," uvedl. Ministr by tak měl prověřit případ již zmíněné Evy Trousilové. Z dokumentů StB, které má MF DNES k dispozici, vyplývá, že byla nejprve Kandidátkou tajné spolupráce a 1. července 1976 ji tajná komunistická policie převedla do kategorie Agent.
Historikovi Schovánkovi přesto přišla z vnitra odpověď, že Trousilová není evidovaná jako spolupracovník StB. Nevzdal se, upozornil je, že to není pravda, ale stejně zbytečně. "Nebyla evidovaná jako spolupracovník bezpečnostních složek ve smyslu zákona. To je informace, která je relevantní a kterou jste zásadně požadoval," stojí si za svým úředník ministerstva Pavel Brunnhofer.
Stejně výmluvný je i příběh agenta Radslava Kinského, kterého komunistická rozvědka vysadila v roce 1958 do Francie. Vnitro nejprve Schovánkovi napsalo, že mu svazek Kinského zpřístupní. Za pár týdnů však dorazilo jiné stanovisko: "Osobní svazek Radslava Kinského není v současné době k dispozici, neboť byl v minulosti zničen. První odpověď byla bohužel chybná." Ministerstvo vnitra napodruhé lhalo.
Svazek Kinského skartovaný nebyl. Ještě v roce 1996 s ním pracoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Jen díky tomu, že ho měli bývalí pracovníci úřadu v ruce, ministerstvo nakonec uznalo svůj omyl a svalilo vinu na jednu svou úřednici.
Vnitro: Chyby se staly, ale nebyl to záměr
Odpovědní úředníci na vnitru jisté potíže přiznávají. Rozhodně však odmítají, že by zatajovali některé svazky či údaje úmyslně. Říkají, že mají málo lidí a chyby, které se staly, označují za administrativní nedopatření. "Určitě nechceme nic tutlat. Ale najeli jsme na ostrý provoz, aniž bychom měli dost lidí. Ti, kteří tu jsou, jsou přetížení, žádostí je moc, a tak se, bohužel, chyby stát mohou," tvrdí šéf bezpečnostního odboru Aleš Šulc.
Kritici ministerstva však říkají, že ani úmysl nelze vyloučit. "Například rozvědka si převzala některé předlistopadové agenty, takže mají samozřejmě důvod dál je chránit. Ale ať už je to úmysl, nebo jen nepořádek, obojí je špatně," prohlásil bývalý disident Stanislav Penc.
Historik Pavel Žáček přidává ještě jeden možný důvod: "Je to vyjádření určitého nezájmu o vyrovnání se s minulostí. Měli dost času se na to připravit a pak to dopadne, jak to dopadlo." Vnitro slibuje, že se vše zlepší po Novém roce, kdy dostane další lidi, kteří mají zpřístupnění svazků na starosti. Šulc je přesvědčen, že se do března stihne připravit i internetový seznam příslušníků a spolupracovníků StB, který by v podstatě nahradil legendární Cibulkovy seznamy.
|
Nejste odborníci? Nemáte moc šancí, ale pomoc se snad najde Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Historici či novináři se možná při svých žádostech o zpřístupnění svazků nakonec doberou pravdy a dostanou se k dokumentům Státní bezpečnosti, jež jim je stát podle zákona povinen poskytnout, ale zatím tak v některých případech nečiní. "Obyčejní" lidé, kteří nemají možnost porovnávat oficiální odpovědi ministerstva vnitra se svými vlastními archivními dokumenty, však mají šance mnohem menší. Další historik Pavel Schovánek proto spolu s několika předlistopadovými disidenty (například Petrem Uhlem, Stanislavem Milotou či Jiřím Gruntorádem) založil občanské sdružení Archivy, které je připraveno žadateli-občanu pomoci. Lidé, kteří mají jakékoli pochybnosti o vyřízení své žádosti o zpřístupnění archivů StB, mohou sdružení kontaktovat na adrese www.sdruzeniarchivy.cz. Historici a další odborníci nabízejí mimo jiné to, že s lidmi do archivů zajdou, pomohou jim sepsat žádost o zpřístupnění, případně zkusí například přes sborníky Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu dohledat, jestli oficiální stanovisko vnitra odpovídá pravdě. Stejně tak neznamená, že když se nedochoval na konkrétního člověka svazek, nelze o něm nic dalšího v archivech najít. "Je možné se podívat do jiných svazků, ročních plánů a podobně," podotkl Schovánek. V jisté výhodě jsou lidé, kteří by si rádi zalistovali estébáckou minulostí východočeského Jičína. Skupina kolem bývalého disidenta Stanislava Pence už několik měsíců částečně supluje práci státu a na svých internetových stránkách (www.odboj.jicinsko.cz) představuje archivy tajné komunistické policie na okresní úrovni. Všechno v mantinelech zákona: jména sledovaných osob jsou začerněna, ale jména příslušníků, spolupracovníků či agentů jsou na internetu zveřejněna. Penc přitom stejně jako jeho kolegové ze sdružení Archivy nevěří ministerstvu vnitra, že v otevření svazků hraje fér hru. "V roce 1992 jsem měl v ruce dokumenty, které StB vedla na moji osobu. Když jsem si požádal o spis, ministerstvo mi oznámilo, že byl v prosinci 1989 skartován. Stejný byl případ Radka Pavlovce z Nové Paky, který byl v minulosti donucen k emigraci. Z vnitra mu přišla odpověď, že materiály o něm byly zničeny. Jenže nám se podařilo získat sedmnáct stránek, které už údajně nemají existovat," říká Penc. |
