Vedle agentů StB, kteří pálili spisy a shromažďovali jmění, zůstal Václav Klaus v roce 1990 snad jediným střízlivým člověkem v zemi. Neopájel se velikostí "sametové revoluce" a náhle otevřenou náručí světa.
Muž, který trávil do padesáti let život jako bankovní úředník a pilný vědec, věděl, že zavést kapitalismus v komunistické zemi je obrovská práce. A že tu práci musí někdo vykonat. Usmyslel si, že to bude on.
Tři hlavní rysy jeho povahy se dostaly do rovnováhy, která mu umožnila tu práci udělat: vzdělaný pragmatismus, ctižádostivá soutěživost a mytické vizionářství. Měl je už za socialismu - jen pragmatismus poněkud převažoval: nestálo za to hlásat liberální názory veřejně pod hrozbou kriminálu.
Má je i nyní, jen mýtus zbytněl až k šamanství, které ho nutí pronášet stále stejná zaříkadla o socialistické hrozbě. Tehdy však byly ony vlastnosti v rovnováze a Klaus odvážně vykročil vstříc novému osudu. Vykročí ještě jednou, o dvanáct let později, a upadne na ústa. Důležitější však je, že nespadl v devadesátém.
Obyčejný kapitalismus
Jeho vůdčí myšlenka byla jednoduchá - neexistují žádné třetí cesty, neexistuje sametový kapitalismus. Pouze kapitalismus bez přívlastků. Píše: "Jde jen o to, abychom si to dobře uvědomili a abychom co nejdříve pokorně přijali vyzkoušená řešení a staré pravdy." To, co nám dnes zní banálně, byla tehdy revoluční myšlenka.
Předsedou vlády byl bývalý komunistický ministr, strašákem byly Slušovice, ceny pevné a podnikání něco, za co se živly zavíraly. Úplně státní hospodářství mlelo z posledního. Obrovské molochy vyráběly plechy, které nikdo nechtěl. V obchodech často chybělo maso, v zimě byla zelenina jen v konzervě.
Nikdo přesně nevěděl, co s takovou zemí. Většina lidí si myslela, že po pádu komunismu půjde všechno jaksi hladce a samo. "Vždyť už v té Evropě jsme," říkal Klausův oponent Jiří Dienstbier. Klausovu myšlenku prostého návratu ke kapitalismu nesdílel takřka nikdo. On však dokázal, aby ji během roku či dvou přijala nejen politická špička, ale rozhodující část občanů.
Reklamní doutník
Václav Klaus je jedna z největších postav v dějinách evropské reklamy. Po reálném kapitalismu byla poptávka takřka nulová. On ji však dokázal vzbudit. Stal se chodícím poutačem na svou vizi. Začínal jako chudák, který se obleče do papundeklového doutníku, na němž je napsáno kapitalismus.
Za pár měsíců byly plakáty s reklamou na jeho výrobek po celé zemi. Pochopil, že pro svou myšlenku musí získat politickou podporu. A tu získá jen tak, že trpělivě objede zemi a bude vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat... Své krédo, které tehdy dodržoval, shrnul takto: "Všimněte si, že se nikdy nepouštím do marných bojů, ale pouze do těch, o kterých si myslím, že jsou vyhratelné." Sdílí je i nyní, jen si je interpretuje jinak: budu dělat jen to, v čem určitě neprohraju. Tahle drobná nuance však právě vede k prohrám.
S reklamou na kapitalismus spojil Klaus v bůčkovém a pivním socialismu nevídané věci. Propůjčil jí vizi s Klausovou tváří. Pracovitost, jistou askezi, sport a "utahování opasků". Teď se uskrovníme, ale za dva roky bude lépe. Lidé pochopili, že to bude těžké. Uvěřili však, že to dokážou.
Začátkem Klausova konce bude paradoxně po šesti letech vypasené heslo: "Dokázali jsme, že to dokážeme." Na začátku cesty však byl ještě plný síly. Stal se předsedou tehdy všemocného Občanského fóra, porazil méně pilné a méně razantní disidenty. Založil stranu a vyhrál volby. Klausova reforma mohla začít.
Zhasněte světla
To, co se muselo udělat, nemohlo skončit bez bolesti. Buď lidé přijdou o úspory a práci jako v Polsku a Maďarsku, nebo se zhasnou světla jako v Česku. Ti nejdravější si odnesou největší kus, ale ti nejchudší nebudou úplně chudí. Udělat ze socialismu kapitalismus, to ještě nedělal nikdo na světě.
Klaus šel českou cestou. Nebo ještě lépe - Česko šlo Klausovou cestou. Pochopil, že občané nesmějí přijít o své jistoty. Opatřil svou drastickou reformu tlustým polštářem. A lidé ho milovali.
Česká reforma tedy nese rysy jeho povahy - vedle naprostého racionalismu (nic než kapitalismus není) i naprosté mýty: majetek, byť zprvu ukradený, si najde svého dobrého vlastníka. Podniky je lepší prodat českým podnikatelům než cizákům.
První teze je naprostá pohádka, druhá naprostá nepravda. Klaus zhasl. Když jiní rozsvítili, byla země v mnohem lepším stavu než na sklonku komunismu. Ne v tak dobrém, jak mohla být, kdyby platil zákon. Jenže cesta od socialismu ke kapitalismu vedla blátem. Nešlo se neumazat. O to větší čest tomu, kdo vzal práci průvodce. Kdyby byl chytřejší a velkorysejší... kdyby. Jen kdyby. Žádný jiný vůdce tehdy nebyl.
Úpadek
Václav Klaus získal moc, jakou nemůže získat žádný normální demokratický politik v normální zemi. Pokud nepřijde válka, už nikdy nikdo nebude v Česku tak mocný jako on ve dvaa- třiadevadesátém. Už tehdy, za potlesku veřejnosti a kývání novinářů se však začal měnit: temná strana jeho síly rostla.
Uvěřil nejen mýtu o české cestě, ale i dalšímu mýtu: reformu lze dělat za plné zaměstnanosti a v sociálním komfortu. Budou ji financovat banky. Vzdělaný liberální ekonom musel vědět, že to není možné. Velký vůdce však dokázal nemožné už nejednou.
Proč by nemohl znovu? Stále bojovný, blýskavý, ironický vítězí nad svými protivníky. Stále častěji obhajuje neobhajitelné: nezákonnost a neslušnost v lidských vztazích. Chválí sebou dosazené české ředitele mamutích podniků, i když ti v neschopnosti mohou nanejvýš soutěžit s bývalým komunistickým vedením (pokud to nejsou ti samí lidé...).
I když se hospodářství zlomí v pase, není schopen analyzovat své chyby: viní každého, jen ne sebe. Vynalézá další velký mýtus: všichni se proti němu spikli. Zejména hradní klika, média a národní banka. Tento mýtus nadlouho ochromí českou politiku a veřejný život a učiní jej nenormálním.
I Klaus jakožto hlasatel pohádek má pořád nesmírný vliv, alespoň na svou stranu. Přesto se zdá jeho úpadek nezadržitelným. I jeho reklamní role se obrátila. Místo aby k individualismu a kapitalismu přitahoval, odpuzuje.
Země však žije za šťastných okolností, takže jeho úpadek se nejspíš obejde bez tragédií, které poznamenaly nekonečnou agonii jiného velikána, Edvarda Beneše.
Proto v dějinách zůstane Václav Klaus zachován jako geniální vizionář a statečný vůdce z devadesátého, a nikoli jako nenávistnou nemoderní ideologii šířící vyhaslý politický kličkař z roku 2002.
 Setkání s názvem Naše osudová volba, kterým ODS ukončila svou kampaň. |
 Václav Klaus ve volebním štábu ODS, do kterého dorazil až po 19 hodíně. |
 Václav Klaus podává před televizní debatou ruku Vladimíru Špidlovi. |
 Václav Klaus při setkání s prezidentem Václavem Havlem. 16. června 2002. |
