Hieroglyfické nápisy v Egyptě, archív města Mari a v neposlední řadě biblické příběhy jsou prvními hmatatelnými důkazy, že území Kanaánu (dnešní Palestiny a Izraele) obývaly semitské kmeny již před tisíci let a že se zde zformovaly i první židovské státní útvary.
Po vypuknutí pogromů ve východní Evropě a v Rusku v 19. století se desetitisíce Židů snažily odejít do USA, Argentiny, států západní Evropy. Část se rozhodla i pro návrat do staré vlasti, to jest do Palestiny. Tento trend podpořilo sionistické hnutí, které usilovalo o vznik židovského národního státu.V průběhu 20. století pak následovalo ještě několik přistěhovaleckých vln, které vesměs reagovaly na politický vývoj v Evropě a na opakující se vlny antisemitismu.
Zem, kterou Arabové židovským osadníkům prodávali, byla nehostinná a pustá. Přesto se Izraelcům postupem času podařilo poušť a bažiny přetvořit na úrodnou půdu, oázy a území s jedním z nejsofistikovanějších zavlažovacích systémů na světě.
Politický vývoj ve světě po druhé světové válce, napjatá situace na Blízkém východě a neschopnost Británie plnit podmínky mandátu, který na palestinském území měla od r.1920, vedlo k tomu, že OSN 29.listopadu 1947 přijala na svém Valném shromáždění rezoluci o rozdělení území Palestiny. Okamžitou reakcí na toto rozhodnutí byla vlna arabských ozbrojených agresí proti židovským osadám. Dne 14. května 1948 vznikl Stát Izrael. Následující den zaútočily na Izrael spolu s palestinskými Araby armády Iráku, Zajordánska, Sýrie a Egypta - začala válka.
Po této válce následovala řada dalších.Vedle vojenských útoků na území Státu Izrael přistoupily arabské militantní organizace i na ten nejzákeřnější způsob boje, na teroristické útoky proti izraelským civilistům. To vše se dělo a děje za tiché podpory palestinského předáka Jásira Arafata. Ten na jedné straně vydává prohlášení odsuzující teroristické útoky, mluví o své touze po míru mezi Palestinci a Izraelci, na straně druhé se před jeho očima pašují zbraně a cvičí teroristé. Nejedná se snad o klasický příklad politiky dvojí tváře?
V poslední době se případy teroristických útoků násobí. V izraelských restauracích a obchodech, na ulicích a v autobusech umírají kvůli sebevražedným útokům teroristů desítky lidí - muži, ženy i děti. Násilná smrt každého nevinného člověka je tragédií. Mám ale obavu, že jsme svědky fenoménu, kdy desítky zavražděných Izraelců se díky některým médiím stávají pouze čísly a na smrt palestinských jednotlivců je poutána daleko větší pozornost.
Uvědomme si také prosím skutečnost, že je to Izrael, kdo se v tomto konfliktu brání.
Po vypuknutí pogromů ve východní Evropě a v Rusku v 19. století se desetitisíce Židů snažily odejít do USA, Argentiny, států západní Evropy. Část se rozhodla i pro návrat do staré vlasti, to jest do Palestiny. Tento trend podpořilo sionistické hnutí, které usilovalo o vznik židovského národního státu.V průběhu 20. století pak následovalo ještě několik přistěhovaleckých vln, které vesměs reagovaly na politický vývoj v Evropě a na opakující se vlny antisemitismu.
Zem, kterou Arabové židovským osadníkům prodávali, byla nehostinná a pustá. Přesto se Izraelcům postupem času podařilo poušť a bažiny přetvořit na úrodnou půdu, oázy a území s jedním z nejsofistikovanějších zavlažovacích systémů na světě.
Politický vývoj ve světě po druhé světové válce, napjatá situace na Blízkém východě a neschopnost Británie plnit podmínky mandátu, který na palestinském území měla od r.1920, vedlo k tomu, že OSN 29.listopadu 1947 přijala na svém Valném shromáždění rezoluci o rozdělení území Palestiny. Okamžitou reakcí na toto rozhodnutí byla vlna arabských ozbrojených agresí proti židovským osadám. Dne 14. května 1948 vznikl Stát Izrael. Následující den zaútočily na Izrael spolu s palestinskými Araby armády Iráku, Zajordánska, Sýrie a Egypta - začala válka.
Po této válce následovala řada dalších.Vedle vojenských útoků na území Státu Izrael přistoupily arabské militantní organizace i na ten nejzákeřnější způsob boje, na teroristické útoky proti izraelským civilistům. To vše se dělo a děje za tiché podpory palestinského předáka Jásira Arafata. Ten na jedné straně vydává prohlášení odsuzující teroristické útoky, mluví o své touze po míru mezi Palestinci a Izraelci, na straně druhé se před jeho očima pašují zbraně a cvičí teroristé. Nejedná se snad o klasický příklad politiky dvojí tváře?
V poslední době se případy teroristických útoků násobí. V izraelských restauracích a obchodech, na ulicích a v autobusech umírají kvůli sebevražedným útokům teroristů desítky lidí - muži, ženy i děti. Násilná smrt každého nevinného člověka je tragédií. Mám ale obavu, že jsme svědky fenoménu, kdy desítky zavražděných Izraelců se díky některým médiím stávají pouze čísly a na smrt palestinských jednotlivců je poutána daleko větší pozornost.
Uvědomme si také prosím skutečnost, že je to Izrael, kdo se v tomto konfliktu brání.
