Jste známá politička. Neměla by žena v takovém postavení počítat s tím, že může být fotografována prakticky kdykoliv?
Pokud pracuji, tak ano. Na to jsem zvyklá. Jednou mě například v Primě před natáčením pořadu vyfotili, jak si cpu pod šaty takový ten magnet, na němž drží mikrofon. Nevypadala jsem na té fotce právě důstojně a fotka nebyla zdaleka jediná. Snímků, na kterých se strašlivě šklebím, je habaděj. Ale to je něco jiného. Přiznám se, že když jsem odjela na dovolenou do zahraničí, tak jsem nečekala, že se mi tam může stát tohle.
Začátkem devadesátých let se velvyslankyně Československa Magda Vášáryová dostavila na jakýsi vídeňský večírek oblečená jako chytrá horákyně. Blesk tehdy uveřejnil snímky, na nichž bylo pod zcela průhlednou blůzkou vidět všechno. Nejste tedy tak úplně první.
Jenže já jsem nešla nahoře bez na žádný oficiální večírek. Kdybych tak z jakéhokoliv důvodu učinila, bylo by úplně v pořádku, že by moje fotky vyšly v novinách, možná nejen bulvárních.
Když jste vstupovala do velké politiky, neřekla jste si: Tak tohle a tohle si už teď nebudu moci dovolit?
Žádná taková pravidla jsem si neurčovala. Za prvé: před deseti lety bylo všechno úplně jinak. Za druhé: i v politice jsem se snažila dodržovat tatáž pravidla, která pro mě platila v životě.
A fungovalo to?
Myslím, že ano.
Neříkejte.
A tak - to byla taková pravidla, jako že když se budu k někomu chovat slušně, tak on se ke mně bude chovat taky slušně... Ale tohle vlastně zas tak moc nefungovalo. Nebo že nemusím hned urážet někoho, s kým nesouhlasím. Ale vy jste se mě asi ptal na to, zda jsem si řekla, že se nesmím nechat fotit v choulostivých situacích. Tak to mě vůbec nenapadlo. Vůbec mě nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo někdy dojít.
Nemůžu se zbavit dojmu, že u nás politici tohle nebezpečí podceňují. Vlastně jim ani nedojde, že určité momentky pro ně nejsou právě příznivé. Na Západě se pohlaváři často odmítají fotit se skleničkou nebo s cigaretou. To náš pan premiér...
Ona je v tom někdy spíš zlomyslnost fotografů. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži. Kdysi jsem vystoupila na podporu jedné protikuřácké kampaně. Vážně si myslím, že kouření není dobrá věc. Sama úplný nekuřák nejsem, ale jestli vykouřím deset cigaret měsíčně, tak je to hodně. Nedlouho po mém vystoupení přišly prezidentské volby. Výsledek byl na vážkách. Byla jsem nervózní a zapálila jsem si. Hned druhý den se objevily fotky, na kterých se halím v oblaka dýmu, a u nich jízlivé věty, jako hle, toť velká protikuřácká aktivistka Petra Buzková.
V soukromí vás podle vašeho názoru nemá nikdo co fotit?
Ne. Když přijdu domů a zavřu za sebou dveře, mám právo na svatý pokoj. Doma mě podle mého smí fotit jedině ten, koho si tam sama pozvu.
Chápu vás. Zdá se však, že na něco takového se člověk ve vašem postavení nemůže spolehnout. Navíc, vaše fotky v Chorvatsku byly pořízeny na veřejné pláži.
Tu dovolenou jsem považovala za naprosto soukromou záležitost. Myslela jsem si, že jsem dostatečně daleko od svého pracoviště.
Předpokládám, že slunit se bez horního dílu plavek vás nenapadlo až letos.
Ne. To je pro mě naprosto normální věc.
Opravdu nemáte pověst prudérní bytosti. Je to výchovou? Jaký vztah k nahotě měla například vaše matka?
Tohle nechci příliš rozebírat, protože mám za to, že do soukromí mé maminky nikomu nic není. Myslím, že naznačím dost, když vám řeknu, že maminka byla tanečnicí v karlínském hudebním divadle. Vyrůstala jsem v divadelní šatně. No - to je příliš silné slovo. Ale když jsem dospívala, hrozně ráda jsem chodila za maminkou do divadelní šatny. Stačí?
Ano. Jak se vám měnily emoce poté, co jste se dozvěděla, jaké fotky vyšly v deníku Super?
Nejdřív se mi chtělo brečet, ale pak jsem dostala hrozný vztek. Myslím, že kdyby mi v tu chvíli přišel do ruky dotyčný, jenž ty snímky pořizoval, utržil by pár boulí.
Onen muž se nejprve pokusil prodat svůj úlovek Blesku. Ten odmítl - oficiálně z etických důvodů. Pravým důvodem však prý byl strach. Strach z vás. Nejste tak úplně bez moci.
Já přece nemám takové postavení, které by mi umožňovalo něco takového řešit. Alespoň si to myslím, a navíc nic takového ani řešit netoužím.
Řekla jste přece, že vám tyhle záležitosti nejsou lhostejné.
Jistěže ne. Jednou jsem se strašlivě pohádala s jedním redaktorem z Blesku. Vymyslel si o mně, že trpím těžkou cukrovkou. O mě nešlo, ale vyděsil tenkrát celé moje příbuzenstvo. Nešermovala jsem ovšem přitom žádným svým postavením. Pouze jsem na něj byla strašlivě protivná. Mám dokonce pocit, že se mě dodnes trochu bojí.
Z toho, co jste uvedla, by se mohlo zdát, že Vladimír Železný má pravdu, když nikoliv nezištně tvrdí, že Blesk si vymýšlí, kdežto Super - to je ten dobrý, pravdivý bulvár.
Tak tenhle názor nesdílím. Dobrý bulvár? Definovat, kam ještě bulvár může, a kam už by zacházet neměl - to je poměrně složitá záležitost, a já vám to tady od stolu z jedné vody načisto neřeknu. Navíc na to nejsem žádný expert. Bulvární deníky nepatří k tiskovinám, které mám denně na psacím stole.
Mohu se mýlit, ale mám dojem, že vám fotografie nahoře bez vynesly spíše účast a sympatie. Nezačínáte to cítit podobně?
Ne. A nikdy to tak cítit nebudu, protože jak už jsem řekla: můžu si přiznat, že šlo o moji osobní chybu, o chybnou úvahu, že když se budu v Chorvatsku opalovat bez podprsenky od plavek, tak se tam nenajde žádný dobrý krajan, který by mě přitom vyfotil a prodal ty fotky v Praze. Byla jsem přesvědčena, že to, co dělám, není žádný problém, že těch čtrnáct dní dovolené patří pouze mně a že nedělám nic, zač bych se měla stydět. Teď bohužel vidím, že to problém byl. I když se možná dá říct, že jsem si to zčásti způsobila sama, ta aféra se mě hrozně dotkla. Neživím se jako modelka. Jsem politik. Český bulvár postoupil o krůček dál. Škoda.
Co takhle nabídnout tomu amatérskému fotografovi za negativy víc než noviny, aby snímky nevyšly?
To mně vůbec nenapadlo. On mi také nic nenabídl. Kdyby to udělal, vážně pochybuji, že bych s někým o něčem takovém jednala. Necháte-li se vydírat jednou, budou vás vydírat pořád.
Nebylo by nejúčinnější celou věc ignorovat?
To lze poměrně těžko. Jakožto politik nad tím snad i můžu mávnout rukou. Ne však jako žena. Nemůžu to ignorovat jako člověk, který má manžela, maminku, tchyni, dítě... Ti všichni se mnou o tom chtějí mluvit, a to mi tedy poraďte, jak tohle ignorovat. Jsem prostě nucena nějak se přes to přenést.
