Výchozím bodem bude idylické branické nádraží, odkud nás vlak za půl hodiny dopraví do Davle. Nastoupit do vlaku je také možné i na hlavním nádraží. Než se vydáme na cestu, prohlédneme si starý davelský most, který koncem šedesátých let minulého století posloužil filmařům jako Most u Remagenu, protagonista díla zachycujícího dramatické okamžiky konce druhé světové války.
|
SPOJENÍ: Tam - vlakem, odjezd z hlavního nádraží v 9.17, z Braníka v 9.33, příjezd do Davle v 10.06 hodin. Zpět - vlakem, odjezd z Kamenného Přívozu v 16.14, příjezd do Braníka v 17.18, do Vršovic v 17.36 hodin. |
Dnes slouží starý železný most jen pěším a cyklistům, moderním potřebám dopravy lépe vyhovuje jeho mladší následovník, který ulehčil motoristům při jízdách přes Vltavu mezi levobřežní a pravobřežní částí Davle. U starého mostu je umístěn pomník vltavským plavcům - kotva na kamenném podstavci, který věnoval spolek Vltavan.
Od nádraží se vydáme po červené značce, která nás podél Sázavy a železniční tratě povede příjemnou krajinou do Pikovic. Na úzké stezce na kameny zpevněném břehu si nedaleko od Davle povšimneme mohutného železného kruhu, ke kterému se přivazovaly vory.
Pikovická rýžoviště zlata, jež se podle známé písničky o babičce Mary údajně čeří v příboji Sázavy, jsou v těchto dnech rušná, zejména díky národu chatařů, jejichž víkendová obydlí se táhnou do daleka proti proudu řeky. Ta je v oblibě i mezi vodáky, výjimkou dnes nejsou ani plovoucí rafty. Břehy bývají obsypány rybáři, mnozí z nich chytají ryby z původních dřevěných pramiček.
V Pikovicích přejdeme lávku na levý břeh - teprve tam začíná ta pravá Posázavská stezka, která se táhne do Žampachu. Jak upozorňuje deska na skále, zřídil ji v letech 1914 až 1924 za necelých čtvrt milionu korun Klub českých turistů. Stezka přetrvala desetiletí, není však divu, že některá místa už dlouho volají po obnově.
Po pravé ruce se rozkládá pověstný vrch Medník, devatenáctihektarová národní přírodní památka s výskytem unikátní rostliny zvané kandík psí zub. V chráněném území nechybí ani ostřice, tomkovice, tis a jiné vzácné rostliny. Východní svah Medníku traverzuje zeleně značená cesta. Kolem vrchu vede také naučná stezka, mnohé tabulky s texty a vyobrazeními jednotlivých rostlin a živočichů jsou však zničené.
Červená značka poslušně sleduje tok řeky, která před tisíci lety v těchto místech dokázala prorazit tvrdé horniny jílovského pásma. Na druhé straně, kde kypí čilý osadnický ruch, občas zasupí vlak na trati populárního Posázavského pacifiku.
Stezka střídavě stoupá a klesá, místa je vytesaná ve skále, několik vyhlídek - zejména Klimentova - nabízí nádherné výhledy na řeku. Chaty a sruby někdy stojí i na zdánlivě zcela nepřístupných místech.
Délka toku Sázavy měří 225 kilometrů, ještě ve dvacátých letech minulého století se po ní plavily vory. Největší spád má od Týnce - řečiště je zavaleno balvany místy vytvářejícími romantické peřeje. Mezi nejcennější stavební památky při toku řeky patří hrad v Českém Šternberku a Sázavský klášter.
Stezka nás přivede do Žampachu, kde je už tok řeky několikanásobně užší, než jaký známe z Davle. Na pravém břehu Sázavy tam končí žulové pásmo. Bývaly tam takzvané puchýrny, kde se ve středověku drtila ruda s obsahem zlata, ty už ale zcela zanikly. Od Kamenného Přívozu vede na Žampach dvanáct set metrů dlouhá a částečně již zasypaná strouha z roku 1861, kterou se přiváděla voda pro pohon důlních strojů. Žampach býval známý i plaveckou hospodou U Troníčků, nyní se tam opravuje jez.
Sázavu lze přejít až v Kamenném Přívozu. Původně to byla vorařská osada, jejíž obyvatelé plavili dřevo po řece až z Českomoravské vrchoviny. Celý, dnes už neexistující pestrobarevný národ vorařů, formanů, ale i pytláků, mistrně zvěčnil ve svých dílech spisovatel Jan Morávek, který se v Kamenném Přívozu narodil. Pamětní desku má na svém rodném domku číslo 16.
Červená značka míří nahoru k zastávce, která je asi půldruhého kilometru nad obcí. Možná si povšimneme ostrého, jakoby horského vzduchu. Není divu, tato část Posázaví patří k ekologicky nejzdravějším místům ve středních Čechách, a to navzdory existenci nedalekých lomů na porfyrickou žulu. Život zdejších kameníků barvitě vylíčil Morávek v knize Skalní plemeno.
Vyvrcholením výletu bude zpáteční cesta na trati zmíněného Posázavského pacifiku, jehož název vymysleli trampové před sedmdesáti lety. Cesta mezi Jílovým a Davlí je plná tunelů, výhledů do říčních údolí a skalních zářezů. Proto je lépe sedět ve vlaku na levé straně ve směru jízdy. Neobyčejným zážitkem je proslulý viadukt nad Kocourskou roklí, nejvyšší kamenný železniční most v republice. Svou výškou jedenačtyřiceti metrů nad údolím, délkou sto deseti metrů a sedmi oblouky připomíná ohromný luk nebo zkamenělou duhu. Bez moderní technologie byl postaven před více než sto lety a téměř bez oprav slouží dodnes. Po přibližně hodině jízdy vystoupíme na nádraží v Braníku, případně až v Krči nebo ve Vršovicích.
| PŘÍŠTĚ PŘINESEME: Za bájnými blanickými rytíři |
 Starý železniční most v Davli slouží už jen pěším a cyklistům. (20. července 2001) |
 Srubů a rybářů je kolem Sázavy požehnaně. (20. července 2001) |
 Pohled na řeku Sázavu z Klimentovy vyhlídky. (20. července 2001) |
 Hostinec Na staré poště v Kamenném Přívozu je tradiční zastávkou vodáků |
