Když německý kancléř Gerhard Schröder předloni uznal, že je načase odškodnit i ty, kteří za války otročili pro hitlerovskou třetí říši, zdálo se to být velkorysým morálním gestem. Gestem hodným nového Německa, které chce důstojně uzavřít kapitolu své zločinné minulosti a s čistým štítem vstoupit hlavními dveřmi do klubu velmocí světa.
Brzy se však ukázalo, že o velkorysosti tady nemůže být řeč, a že pokud něco dožene spolkovou vládu a německé firmy k výplatám odškodného, nebude to pocit morální odpovědnosti za neodčiněné nacistické zločiny, ale pouze síla hrozeb žalob o miliardy marek před americkými soudy.
Na místo gest nastoupilo tvrdé vyjednávání. Z odškodnění se stal obchod. Když byla koncem roku uzavřena smlouva, která nakonec obětem přinesla nikoli závratnou, přesto důstojnou částku za prodělaná utrpení, bylo to na ní znát.
Deset miliard za právní mír v USA, tak bylo stanoveno v této obchodní smlouvě. A Němci na jejím dodržení, jako u každého správného obchodu, do puntíku trvali.
Mají, co chtěli. Po půl roce handrkování potvrzený právní mír. A místo velkorysého gesta jen trochu nechutný a nedůstojný obchod.
